Tentokrát žádné chození. Pocestný se bude po cestách posouvat na kole.
Tentokrát Pocestný nebude sám. Na kole pojede ještě Pocestná a ve vozíku se potáhnou dvě Pocestňata - Madlenka a Mikuláš.
Cílem je, dostat se podél Dunaje z Lince do Bratislavy a ukázat, že lze potulně a snad co nejvíc pankáčsky cestovat i s dětmi ve věku 4 a 1 rok. ...pokud to tedy skutečně lze - to se příští dny ukáže!

Když na obrazovce v rychlíku Arriva sledujete na obrazovce reklamu, která hlásá "S kolem do vlaku žádný problém," má člověk po své čerstvé zkušenosti zvláštní pocit, že asi něco dělal špatně, když to problém byl.
Přirovnal bych nakládání dětského dvojvozíku k inverznímu porodu. Dva rodiče se s vzájemnou pomocí snaží protlačit široký objekt úzkým otvorem. Ale narozdíl od porodu, při nakládání se snaží objekt dostat dovnitř.
Jinak i další okolnosti jsou podobné. Oba rodiče jsou nervózní, děti u toho křičí, protože jsou vystaveny stresové situaci, a kolem se motá doprovázející osoba - porodní asistentka nebo průvodčí.
Teď už je asi jasné, že než budeme moci sednout na kolo, čeká nás dlouhá cesta dvěma vlaky do Lince.

S každým dalším vykládáním a nakládáním už jsme byli lepší a lepší. Především díky tomu, že vlak v konečných stanicích stál výrazně delší dobu.
V Praze jsme se museli vypořádat s tím, že nádraží je sice bezbariérové, ale nějak se nepočítalo s tím, že by vozíčkáři jezdili na dvojkriplkárce. S dvojvozíkem jsme se nevešli do výtahu ani na eskalátor. Takže abychom se dostali na dětské hřiště v Sherwoodu před nádražím, nezbylo než postupně odnosit děti, kola a vozík po schodech.
V Linci je nádraží důmyslnější - většina výtahů má nákladní rozměr, takže se do nich vejde i celý vozík s kolem. ...jenže než jsme to zjistili projezdili jsme celé nádraží křížem krážem, abychom se vyhnuli schodům.
Samotnému Linci jsme příliš nedali. Pospíchali jsme pryč z města, abychom stihli rozdělat tábor dřív než bude tma.
Centrum je sice k cyklistům velmi přívětivé, ale s návyky z auta je těžké se v cyklo-infrastruktuře vyznat. Člověk moc neví, kudy může jet, kudy ne...
Po prvních asi 7 km se děti vyvětraly na dětském hřišti o němž Madlenka pro vystupování z vozíku prohlásila: "Jooo, tak to je nejlepší hřiště na světě!"
Po vyběhání a navečeření se jsme se posunuli k břehu Dunaje, kde jsme rozbili stan.

Zkoušet ve stanu, jestli Mikuláš zvládne spát bez dudlíku po tom, co ve vlaku spal dohromady asi 4 hodiny a vstával v 18h nebyl dobrý nápad...
Mám pocit, že jsme spali asi hodinu.
Nad ránem už Mikuláš usnul, ale protože jsme stan skoro za tmy postavili na pejskařské promenádě, od 6 hodin nás očuchával, vyštěkával a možná i něco horšího, jeden pes za druhým.
Ráno návrat na hřiště, snídaně, očista a na cestu.
V Linzi jsme se včera příliš nezdrželi a kvůli tomu, že pekařství a kavárny v podvečer nefungují nemohli jsme ochutnat ani místní pochutiny.
Každého v souvislosti s Linzem napadne linecké těsto a cukroví. To ale nemá s Lincem příliš společného. Pro Linec je typický Linecký koláč, který je prý nejstarším koláčem na světě a kterému u nás říkáme Mřížkový. K lineckému cukroví lze připodobnit spíše Linzer Augen (oči). Recept na jejich těsto je našemu lineckému podobný, ale říkají mu křehké těsto.

Po snídani nás čekal první plnotučný úsek. Cíl byl dojet asi 10 km k dalšímu koupališti, kde si děti pohrají a šlapající odfrknou.
Jenže, poslední 3 km před koupalištěm už mě to moc nebavilo a kvůli protivětru a zajizdce k bankomatu, abychom měli vůbec nějaký Geld, jsem se dost těšil na pauzu. Jenže asi kilometr před koupalištěm děti usnuly, takže jsme museli jet dál...
Spali až před přívoz do Mauthausenu. Dalších 10 km.
Abychom se vyhnuli tématu, kterým je toto městečko nejznámější, a nalezli méně temnou českou stopu, můžeme zmínit, že dominantou města je Pragstein. Zámek, jež si nechal na přelomu 15. a 16. st. vystavět na ostrově uprostřed Dunaje Ladislav Pražský - finančník, který půjčoval Vladislavu Jeglonskému a získal přízeň císaře Fridricha III. Tok Dunaje se za tu dobu přesunul, nebo byl přesunut, dnes už Pragstein není vodním hradem, ale zámkem na břehu Dunaje.
Měl-li bych být ošklivý, přihlásil bych, že od temných dob Mauthausenu se ní nezměnilo - v celém městě se v úterý v poledne nedá sehnat nic k jídlu. Není tu žádná otevřená restaurace nebo obchod.
Takže si hrajeme hladoví na hřišti a na jídlo se budeme muset přesunout do super-mega obchodního centra kilometr za městem.

Že by super-mega obchodní centrum bylo super se říct nedá. K teplému jídlu prakticky jen McDonald's. Takže jsme nakoupili v Bille, poobědvali 5 druhů pečiva a pokračovali dál.
Z následujícího úseku si pamatuji jen pár věcí:
- že připomínal četné úseky z cesty k Baltskému moři. Rovná cesta po vyvýšeném valu 2 metrů nad hladinou řeky.
- že pořád zesiloval protivítr, což se poznalo podle toho, že jsem řadil stále lehčí převod.

Výhodou kola je, že v nezáživných úsecích kilometry přibývají rychleji. Nevýhodou, že v zajímavých úsecích se člověk vůbec nestíhá kochat.

Pak jsme dojeli k vodní elektrárně Wallsee, která je zajímavá především tím, že na její hrázi je semaforem řízený jednosměnný provoz. To znamená, že jsme nejdříve stáli asi 10 minut na červené, pak jsme před sebe ze svého směru pustili všechna auta a začali se drápat nahoru. A to s tím náklaďákem, kterým jedu, jde fakt hrozně pomalu. Nevím, jestli jsme přesně splnili předepsaný časový limit, nebo jestli je interval adaptivní, každopádně, jakmile jsme hráz přejeli, dostala zelenou auta v protisměru.
Hned za elektrárnou byl sportovní areál s dětskými hřišti a další zatopenou štěrkovnou. Tam jsme se rehabilitovali a děti vyběhaly.

Po zchlazení se ve vodě jsme vyrazili na závěrečný úsek - hledat místo na stan. Našli jsme ho brzo a o 5 km jsme překonali denní kilometrovou normu 50 km.

Přistupovat k problému, když se něco nevejde do brašen, způsobem, že to se to tam musí nacpat větší silou, se neosvědčil. Položit tuto děravou brašnu s jidlem před stan, aby do ní přes noc nalezli mravenci také nebyl nejlepší nápad. A vyvrcholením bylo vzít ty brašny plné mravenců ráno do stanu na zašívání...
Ráno jsme se zdrželi čekáním, jestli nezačne pršet. Původní předpověď hlásila bouřku v noci a pak dopoledne. Předpověď postupně slábla až to skončilo mrholením po 9. hodině. Hned potom jsme sbalili stan, ale i tak jsme vyrazili až po desáté, což už při výjezdu vypadalo na nesplnění denní normy.

Dopolední úsek byl skvělý! Žádná monotónnost. Doleva doprava, sjezd dolů a hned zase nahoru, takže skoro nebylo potřeba do kopce přišlápnout. Dál se charakter stezky změnil na rovinatou, ale s hezkými kulisami kolem. Zpravidla skálami a strmými kopci na naší straně a městy, hrady a zámky na druhém - severním břehu.

Tam jsme uviděli také zajímavost, o které nevíme, co to vlastně je. Na břehu vyskládané hromady klád do výše asi 5 m, které jsou soustavně kropené vodou. Pokud někdo ví proč, rád se nechám poučit.

Prvních 20 kilometrů uběhlo krásně rychle. V Persenbeugu jsme dokoupili zásoby. Pocestný a Madlenka nakupovali, Pocestná a Mikuláš čekali venku a při tom ztratili dudlík. Teda neztratili, spadl Mikulášovi do kanálu. Má z toho velký zážitek, takže i když jsme pro jistotu koupili náhradní, zkusíme to využít k tomu, aby dudlík na spaní nepotřebovala znal důvod.

Se zásobami jsme popojeli na dětské hřiště, kde jsme uvařili oběd.

V létě je výhodou, že Mikuláš může chodit bez plíny, protože případné neštěstí se vypere a rychle uschne. A pokud chodí i bez kalhot, žádné velké neštěstí nehrozí.
...až na to, že občas Mikuláš chodí po hřišti a trousí za sebou. Toho si zpravidla všimneme až po nějaké době. Takže pak chodíme po hřišti my rodiče a jak po pejskovi sbíráme bobek tu, tady a tam.

Další cesta byla taky paráda. Sice se vrátily monotónní úseky na vyvýšeném valu, ale zato nám foukal skvělý povítr. Včera byla cestovní rychlost proti větru asi 14 km/h, dneska po větru chvílemi i 28 km/h. Při bezvětří to bývá asi 18 km/h.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme do Melku. Odsud pochází jedna z postav Ecova románu Jméno Růže žák Adson z Melku. A město je známé především velkým klášterem s proslulou knihovnou. Klášter je vážně obrovský, umístěný na vyvýšenině, takže je vidět už z dáli. Bohužel je tak krásný, že je proslulý, a tím pádem je tam spousta turistů.
To, že stojí na vyvýšenině zároveň znamená, že je pro nás nedosažitelný. To fakt nevyšlapu...

V Melku se děti ve vozíku vzbudily, takže nezbylo než jim slíbit, že když vydrží 5 km, zastavíme na dětském hřišti. Děti vydržely, ale hřiště nebylo. V mapě bylo nakresleno dětské hřiště, které příslušelo dětské školce, a proto bylo zamčeno. Jiné hřiště v Schönbuhelu an Der Donau není... Skončili jsme tedy na moderně revitalizováné návsi, která sice je úplně k ničemu, ale aspoň děti zaujala kašna s vodou a kameny.

Zde je třeba zmínit svéráz cestování s dětmi. Z památek jsme neviděli nic, ale o dětských hřištích máme přehled. Zároveň mapu jsem si upravil tak, aby na mě největšími ikonami svítily obchody, pitná voda a dětská hřiště. Nic jiného k plánování zastávek prakticky nepotřebujeme.

Abychom měli kde postavit stan, museli jsme pokračovat ještě asi kilometr. To nebývá problém. Ale tentokrát to bylo tak do kopce, že Madlenka musela vystoupit a já tlačit.

Spaní na neposečené louce u silnice není ideál, ale ne každý den může člověk spát v pětihvězdě. A díky povětru jsme denní limit splnili a udělali si i strejčka na další dny, kdy bude horko. Jsme na 118. z plánovaných 311 km.

Madlenčin soupis všeho, co jsem "tam určitě zapomněl napsat":
🥔🌭🚔🚍🚘🚖🚡🚑🚑🚒🚒🚐🚐🚙🚌🚛🏎️🚛🚛🚚🚌🚌🚎🚎🔌☪️🇦🇹🇨🇿👻

(V překladu: k obědu byla kaše s párkem, pak mamka našla pro Mikuláše v knihobudce knížku s dopravními prostředky, máme s sebou nabíječku, teď už je večer, jsme v Rakousku, vezeme na vozíku českou vlajku a trochu se v noci bojím.)

Při usnutí si Mikuláš ještě pamatoval, že o dudlík přišel. Když se o půlnoci probral, už ne. Jeho amok utišil jen náhradní dudlík.

Ráno jsme se z neposečené louky přesunuli na asfaltovou cyklostezku a uvařili kaše k snídani.

Pak nás čekal poměrně krátký úsek z velké části z kopce, než jsme se dostali do místa, kde z důvodu závalu stezky i silnice byla zavedena náhradní lodní doprava. Bezplatná. Ten zavalený úsek bylo potřeba objet 5 km přívozem. Naštěstí jsme byli první na řadě, takže jsme nemuseli čekat frontu a během 5 minut dorazila loď. Na přívozu u Mauthausenu vozík nebyl problém. Tento přívoz byl stísněnější, s méně šikovným molem, takže naložit všechny naše dopravní prostředky a děti byla výzva. Ale po nepřiměřeně dlouhé době se to s pomocí postaršího vůdce plavidla nakonec povedlo.

Cesta lodí se dětem líbila. Do chvíle, než nás minula jedna z mnoha velkých výletních lodí, které křižují Dunaj tam a zpátky a my museli překonat její vlny. Vlny, které nás velmi rozhoupaly a tříštily se o naši příď tak, že nás co pár vteřin opláchla vodní tříšť. V kombinaci s výklopným čelem přívozu to velmi snadno vyvolávalo asociace s ikonickými vyobrazeními vylodění v Normandii. Tento úsek cesty už se Mikulášovi nelíbil a dával to hlasitě najevo.

Chvíli po vylodění děti ve vozíku usnuly a my projížděli typickou části kraje Wachau. Vlevo i vpravo jablka, hrušky, víno v neuvěřitelněm množství. A když jsme zrovna neprojížděli uvnitř sadu nebo vinice, projížděli jsme vesnicí, kde domy byly nalepeny přímo na cyklostezku a před každým druhým vchodem byly vystaveny k samoobslužnémi prodeji meruňky, meruňková marmeláda nebo med.

Byl to docela dlouhý úsek v kuse před jehož koncem se děti vzbudily, ale dorazili jsme to až do Steinu - předměstí Kremže. Zde se naše kola dotkla historie! Přejeli jsme totiž Mauternský most přes Dunaj. Stojí v místě, které je k překonání Dunaje používáno již od 1. st. Tehdy zde stával Římský tábor, který strážil nejvýznamnější brod široko daleko. Později, v roce 1463 získala přilehlá města Stein a Kremže mostní právo, díky němuž byl asi 25 let po Vídni postaven druhý most přes Dunaj na území Rakouska. Dlouho byl dřevěný a často ničen povodněmi a lodní plavbou. Až roku 1895 byl vystavěn most ocelový, jehož polovina se dochovala dodnes. Druhá byla postavena znovu poté, co ji Wehrmacht 1945 vyhodil do vzduchu. Celý jeden kratší trámový nosník původní části mostu, dodnes dochovaný, dodala První Českomoravská továrna na stroje v Praze továrníka Čeňka Daňka!

My ale hned za mostem zastavili u samoobslužného kiosku pro opravu kola. Bylo již potřeba začít řešit cvakání, které se s každým šlápnutím čím dál tím hlasitěji ozývalo ze středu kola. Je paráda, že tyto opravné kiosky podél cyklostezky sem a tam jsou a nejsou vypleněny jako ty v Praze. Tady žádné zásadní nářadí nechybí, ale ocelová lanka, na kterých jsou přidělaná, jsou na můj vkus krátká a středová osa nízko. Nakonec jsem to ale zvládl a krátkým sranda-imbusem, (zrovna tím, který jako jediný s sebou v dost těžké sadě nářadí nemám) střed utáhl a zároveň si všiml, že jeden šroub spojující mezi sebou jednotlivá ozubená kola přední přehazovačky chybí a zbylých 5 by chybělo za chvili. Tak jsem je utáhl taky a kolo projel. Bohužel cvakalo dál... Takže děti do vozíku a jedeme na nejbližší dětské hřiště, kde jsem zbytek rodiny nechal, abych se vrátil párset metrů do cykloservisu. Tam mi slečna pokladní řekla, že má moc kol a málo lidí, ať jedu do servisu za dalších 5 km. Nedal jsem se a začal žadonit, že si jsem jistý, že stačí jen něco utáhnout. Zrovna šel kolem šéf servisu, ten sedl na kolo a projel ho. Usoudil, že to bude nur klein Problem a zkusil utáhnout šrouby na pedálech. Znovu projel a zjistil, že to nepomohlo. Tak vzal nejdelší imbus, jaký jsem kdy viděl, a utáhl střed. To zabralo! Poučení z příběhu je opačné, než z příběhu s brašnou. Když to nejde, zkuste to větší silou nebo větším nářadím.

Děti jsem vyzvedl na hřišti a rozjeli jsme se do centra Kremže. Toulky českou minulostí, konkrétně díl devítistý dvacátý pátý se o Františku Josefu I., nebo-li Starym Procházkovi, jak mu říkáme my Češi, zmiňují, že "byl sice poněkud suchopár, ale co se dívek a žen týká, tak jeho krev přímo klokotala. Maminka, ta pro to měla pochopení. Skrze jistou boubelatou dívku z Kremže diskrétně zařídila, aby byl zasvěcen do tajů fyzické lásky. Dívky od Kremže na Dunaji byly údajně skvělé milovnice. Jakož i kojné. Od té doby se císař této své nové zálibě svědomitě věnoval, a jakmile se v ohnisku jeho pozornosti objevila nějaká pohledná dívka, nenechal ji na pokoji."

My v Kremži hledali jen oběd. Ten jsme našli v podobě pinsy u člověka, který mluvil snad všemi jazyky, včetně polštiny, ale kromě češtiny.

Po obědě nám Pocestná v Bille koupila zmrzlinu. Ale omylem vzala sadu 12 mini kornoutových zmrzlin. Výhoda byla ta, že jsme každý kromě Mikuláše měli po obědě 3-5 zmrzlin. Nevýhodou, že Pocestná prohlásila, že tím máme zmrzlinu vybranou na dalších 3-5 dní.

Další naše kroky směřovaly o dva bloky vedle do Spar Gourmet. Kremžská hořčice je pojem v Čechách velmi dobře známý a narozdíl od lineckého cukroví, zde je původ velmi jasný! Bohužel výroba kremžské hořčice se i přes ekonomickou vzpruhu v podobě dodávek Wehrmachtu za 2. sv. války v Kremži nedochovala a vyrábí se ve Vídni, Česku a na Slovensku. Naštěstí v malovýrobě se její výroba podle původní receptury nedávno obnovila a Moserovu kremžskou hořčici lze v Kremži sehnat právě ve Spar Gourmet. Opravdová kremžská hořčice se od jiných liší nejen tím, že obsahuje hrubě namletá semena, ale hlavně je sladší díky tomu, že obsahuje vinný mošt, jehož býval ve zdejším kraji přebytek.

Přesouvali jsme se tam pěšky. Velmi pomalu, protože Mikuláše na 200 metrech zaujala každá výloha, do níž v lepším případě zíral, v horším případě ji olizoval.

Ve Spar Gourmet nakonec Moserovu hořčici neměli. Ale prý za 4 dny bude... Tak jsme si koupili alespoň meruňkovou hořčici z Kremže a budeme si představovat, že ta meruňková přísada tomu dává podobnou chuť jako vinný mošt. Až koupíme párky.

Jinak Kremže mě nadchla! Většina ostatních měst na trase zkomírá a je těžké najít nějakou fungující občanskou vybavenost. Ale Kremže je město, kde by člověk chtěl strávit alespoň pár dní.

Za městem děti zase usnuly, takže nám nic nebránilo šlápnout do pedálů a zastavit se až když tachometr ukazoval něco přes 50 km.

Jsme na hrázi vedle Dunaje, kde jsme se i přes zákaz vykoupali a pak postavili stan (to tu snad zakázané není). Se stavbou a úklidem stanu ráda pomáhá i Madlenka, kterou jindy přimět k pomoci s čímkoliv je dost obtížné.

Zakončeme to dnes ještě obecnou poznámkou o tom, jak děti snášejí cestu ve vozíku. Snažíme se, aby v něm netrávily více než 3,5 hodiny denně a ten čas mají vyplněný hlavně spánkem a "četbou". Obě děti naštěstí skoro od narození leží v knihách. Tomu, aby je knihy, co máme s sebou neomrzely pomáhají knihobudky. Pocestná čas od času u nějaké zastaví a udělá obměnu knih. To, že jsou německy, jim zatím nevadí. Je to vlastně hloupý věk, ten od 6 let do puberty, než se naučí druhý jazyk - je to jediné období, kdy cizojazyčné knihy jsou člověku naprosto cizí. Naštěstí v něm ještě nejsou.

PS: Máme často problém se signálem, proto fotky přibývají se zpožděním.

V noci byl na Dunaji nezanedbatelný provoz, soudě podle hluku remorkérů.

Ráno nás již druhý den vzbudil déšť způsobený prokapáváním silné rosy skrz moskytiéru stanu.

Ranní rutina skončila přes desátou a vydali jsme se na cestu. Nedojeli jsme daleko a po půlhodině zastavili v Zwentendorfu, abychom dětem nahradili dětské hřiště, ke kterému jsme už navečer nedojeli a abychom doplnili zásoby. Zwentendorf se může chlubit úžasnou zajímavostí. V roce 1978 bylo celostátním referendem rozdílem 20 000 hlasů rozhodnuto, že právě dokončená jaderná elektrárna, kterou jsme před městem zblízka míjeli, nebude nikdy spuštěna. Wikipedie říká, že paradoxem je, že okolí Vídně je dnes mnohem více radioaktivní, než kdyby zde stál atomový Zwentendorf. Důvodem je, že uhlí spalované v tepelné elektrárně Dürnrohr, jež je náhradou za tuto jadernou, částečně obsahuje uran. Dnes je fasáda jaderné elektrárny osazena solárními panely, které vyrobí ročně 180 MWh elektřiny. ...toto množství by jaderná elektrárna vyrobila za 15 minut...

Vzhledem k tomu, že na hřišti byl i kohoutek s vodou, rozhodli jsme se rovnou uvařit i oběd - instantní těstoviny s rajčatovo-mozzarelovou omáčkou. Po obědě jsme si s Madlenkou museli zahrát na to, že Mojmírek (jaký, to nevíme) má oslavu.

Pak následovala maratonská etapa, protože Mikuláš brzo po odjezdu ze hřiště usnul a když dítě spí, nesmí se zastavovat! Bohužel, když Mikuláš spal už celých 25 kilometrů a já už byl úplně mrtvej z boje s protivětrem, musel jsem zastavit bez ohledu na to, že ho to vzbudí předčasně.

Během předchozí věty jsme profrčeli městem Tulln, jehož nábřeží vypadalo dost dobře! Úplně jak nejlepší mořská letoviska. Město si tím skvěle napravilo negativní první dojem z frustrujícího vedení cyklostezky kolem křižovatek před městem. (Snad brzy) viz obrazová příloha a vězte, že každé překonání silnice je formou podjezdu, a tedy s pomocí zbytečných prudkých stoupání. Tím, že jsme z města neviděli příliš, rádi se ještě někdy vrátíme na delší návštěvu.

Zastávka po maratonské etapě proběhla na jediném hřišti široko daleko. Bylo sice zanedbané, ale dětem to bylo jedno a nakonec si docela vyhrály a já se zchladil v Dunaji. Po dlouhé pauze jsme vyrazili dále. Překonali jsme zase Dunaj a pokračovali tentokrát po jeho levém břehu 10 km k dalšímu hřišti.

Na něm byla největší atrakcí pro obě děti asi 10 metrů dlouhá skluzavka, což je zde vlastně standard. Každé větší hřiště nějakou takovou má.

Pak nám zbýval už jen krátký dojezd asi 6 kilometrů, během nějž jsme se dostali na Donauinsel -
umělý ostrov na Dunaji, táhnoucí se prakticky celou Vídní. Vznikl v letech 1972–1988 v rámci projektu regulace Dunaje, jehož hlavním účelem bylo ochránit Vídeň před záplavami. Celý slouží také jako parková rekreační zóna.

My se hned v prvních kilometrech, kde ještě nemá příliš parkový charakter, ale má blíž volné přírodě, zastavili a ubytovali se. Dnes po asi 55 km.

Dnešní poznámku na okraj bych věnoval vysvětlení, jak chápeme punkové cestování s dětmi. Vidíme za tím především to, že vše nemusí být do puntíku plánováno, nečekáme pětihvězdičkovou péči ani animační programy děti. Cílem je vypadnout z komfortní zóny a vystačit si s nízkým rozpočtem. Ne nulovým, ale nízkým. Za ubytování jsme zatím nezaplatili nic. Za jídlo asi obdobně jako doma, ale je tu v a Rakousku více možností koupit si bio potraviny, které doma kupujeme nejčastěji jen Mikulášovi. Vybavení na cestu je také spíše to levnější. Není potřeba mít vše nové a speciální. Moje horské kolo stálo asi 3000 Kč (za jeho dodání děkujeme pražírně a kavárně Včera upraženo. Pokud při objednávce kávy použijete kód POCESTNÝ, nestane se nejspíš vůbec nic, ale můžete to zkusit.
Důchodcovské dámské trekové kolo, na němž jede Pocestná, stálo asi stejně. A podobně stál i jetý vozík pro děti.
Nové věci máme asi dvě. Jednak odpružení na vozík, které máme ale už dva roky a stan pro tři za 2000 Kč. Karimatky, spacáky a podobné máme pak z naší běžné letité výbavy, nebo půjčené. A není potřeba pořizovat nové cyklospacáky. Máme běžné třísezónní, které jsou teď zbytečně teplé, velké a těžké, ale očividně se uvést dají.
Chci tím říct hlavně to, že možnost podobně cestovat má téměř každá rodina s dětmi.

Ráno jsme nějakou záhadou vyrazili už v 9. Tipuji, že jedinou příčinou, která to mohla způsobit, je změna časového pásma.

Projeli jsme Donauinsel k nejbližšímu mostu na pravý břeh Dunaje a ten přejeli. Pak jsme podél Dunajského kanálu po cyklostezkách uháněli směrem k centru. Před centrem jsme se po půlhodině jízdy zastavili na hřišti. Podle Madlenky opět nejkrásnější na světě a tentokrát se na něj i vejdou všechny děti světa. Bohužel i kdyby se tam všechny vešly, asi by nakonec nebyla ráda, protože když si s ní začala povídat jedna ze 3 holčiček, které tam byly, rozbrečela se a utekla od ní, protože se nedokázala emočně vyrovnat s tím, že malé Rakušance nerozumí. U hřiště jsme si také vyzkoušeli ekologickou obdobu ToiToi, která spočívá v tom, že člověk si svůj výtvor má zaházet hoblinami.

Vídeň - nejvíce české město z těch ležících mimo Českou republiku. Vyvolává mnoho asociací včetně hudebních. Nechť si každá generace, vybere tu svou:
https://youtube.com/watch?v=BlDSFBFtEWc
nebo
https://www.youtube.com/watch?v=MTlSjRMx5Ic
A jen nevím, co Johana Strausse syna inspirovalo k modrému Dunaji. Má zkušenost je, že Dunaj je přinejmenším od Lince po Vídeň bílý.

Poté jsme se přesunuli do úplného centra a posvačili v parku před nafouktnutou libereckou radnicí. Bohužel, většina parku byla obsazena filmovým festivalem, a velká část budovy zakryta velkoplošným plátnem letního kina, takže ikonickou fotografií jsme si museli odpustit. Po svačině jsme pokračovali kolem Parlamentu, skrz Hofburg až k Stephansdomu. Ten jsem s Madlenkou navštívil jen velmi rychle, protože obě děti už byly na spaní. Pak jsem skočil o 30 metrů vedle do oficiální prodejny Maner, abych koupil typicky vídeňské sušenky se Stephansdomem v logu.

Během dalšího přesunu Mikuláš usnul, ale spal dál i potom, co jsem ho zaparkoval do loubí Hundertwasserhausu. Tam jsme ho za dohledu Pocestné nechali spát a šli s Madlenkou do nejbližšího supermarketu nakoupit jídlo na zbytek dne a na neděli. Tentokrát mi nedělní zavření obchodů zbytečně nezvyšuje nesenou zátěž, protože zítra po cestě stejně žádné obchody nebudou. Nijak jsme se nerozšoupli a stejně jsme nevěděli, kam ty zásoby uložit...

Od milovaného a nenáviděného Hundertwasserhausu už to byl jen kousek do Prateru na dětské hřiště, takže ani nevadilo, že se Mikuláš těsně před odjezdem vzbudil.

V Prateru, ač je to zelený park (no, spíš žlutý, protože je vyschlý) se už naplno projevilo, že se dnes jednalo o dosud nejteplejší den naší výpravy. Vedro bylo nesnesitelné. Dětem to však příliš nevadilo. Zabraly se do svých her a mávání vláčku, který kolem pravidelně projížděl, tak, že zapomněli, že má být oběd. Což je zázrak, poněvadž jindy se oba po jídle sápají kdykoliv zastavíme. Abych si to připomněl, až budu tyto zápisky nostalgicky číst v důchodu, napíšu si sem i to, že nejrychleji ze všech ji Mikuláš. Vdechne do sebe celý svůj příděl a pak žebrá o další, protože je mu líto, že ostatní jedí a on (už) nemá co. Obyčejně se to neobejde bez amoku.

Takže zatímco děti si hrály, já si v klidu snědl svou část oběda. Mělo to být jedno z gastronomických vyvrcholení cesty: vídeňský párek s kremžskou hořčicí. Ale protože vídeňský párek se ve Vídni nedá sehnat byl to frankfurtský párek vyrobený vídeňským řezníkem s
meruňkovou hořčicí vyrobenou v Kremži... Ale jako dobrý to bylo, ne že ne.

Když jsme na hřišti strávili už dost času, projeli jsme lunaparkovou částí Prateru a vydali se zpět na Donauinsel, tentokrát však do úplně jiné části. Po chvíli jsme dojeli na Wasserspielplatz - vodní hřiště. Obsahuje písek s pumpováním vody, rybníček s lanovým přívozem, který si děti samy ovládají, a pak celý potok prakticky od pramene až k deltě, který je na několika místech přehrazený a v těchto místech lze najít mlýnské kolo nebo zdymadlo. Uvnitř areálu hřiště byl zdarma i animační program pro děti (...kdybych to včera nepsal...). Mikuláš hned nastoupil na písek se spoustou vody a hloubil řeky a rybníky, Madlence, nevyspalé, dlouho trvalo, než kouzlo hřiště objevila. Stalo se tak až poté, co se jí ujala česky mluvicí holčička. S tou pak zmizela a dlouho jsme ji neviděli. Pocestná také dovolila další dávku zmrzliny, takže jsme se pomněli. Dospělí jsme se pak vystřídali i v plavání v Dunaji.

Když jsme v 6 hodin ze hřiště odjeli, děti ve vozíku brzo usnuly. Nelze se jim divit...

Cílem bylo dostat se z Vídně a při volném toku Dunaje postavit stan. Jenže, když jsme měli opouštět ostrov, nebyla před námi cyklo-lávka, ale lávka s mnoha schody. To nás morálně zlomilo, posledních 5 km jsme vypustili a postavili stan na ostrově. Je to zvláštní, tipoval bych to opačně, ale západní část ostrova je mnohem větší smetiště než východní.

Z cyklocestování po Vídni mám smíšené pocity. Spíše pozitivní, protože má kole se dostanete kdekoliv to dává smysl. Ale v úplném centru vidím problém v nelogičnosti vedení cyklostezek. Jednou po chodníku, jednou uprostřed ulice, jednou v jízdním pruhu... Vím, že sjednotit to by bylo extrémně složité a nákladné, ne-li nemožné, ale z pohledu cyklisty, který to město nezná, je to hrozně matoucí. ...zároveň však nepředpokládám, že existovalo jiné historické město, které by to mělo lepší.

V předchozích dvou příspěvcích jsem zapomněl zmínit vysvětlení několik dní staré záhady - hromad dřeva na břehu Dunaje kropených vodou. Patrně nejvzdělanější čtenář tohoto blogu prof. K. mi, a teď i vám, osvětlil, že "Nasslager je způsob uchování dřeva před zpracováním a to i relativně dlouhodobý. Voda zabrání vnikání vzduchu do pórů, hmyzu a houbám. V Německu je to cesta ke stabilizaci trhu se dřevem."

Za vysvětlení děkujeme!

Dnešní den začal samými katastrofami lokálního významu.
Vzbudilo nás horko slunce pražícího na stan, což není úplně příjemný začátek dne. "Fuj, to je vedro!"
Hned po probuzení jsem si všiml, že mravenci si oblíbili vrchol stanu. Naštěstí zvenčí. "No nic, půjde to špatně, ale sklepeme je."
Později si Pocestná všimla, že mravenci obsypali i brašnu s jidlem. Tentokrát zůstala na stojícím kole, ale i tak si ji našli. Pro bližším zkoumání nejsem zjistil, že mravenci obsypali i celá obě kola. "No nic, půjde to hůř, ale sklepeme je."
A nakonec jsem zjistil, že pravé kolo vozíku je prázdné. Proč, to mi bylo jasné hned a souviselo to s tím, že večer předtím, jsem před stavbou stanu lezl po čtyřech s kombinačkami v ruce a na 5m2 a vytrhával tvrdé stvoly čehosi, aby nám nepropíchly podlážku stanu. Vyčistit takhle cestu přes louku mě ale nenapadlo...
Takže jsem vzal samolepící fleky a šel lepit. Najít díru bylo snadné, když z ní trčel zbytek stvolu, takže zalepení proběhlo rychle, a kolo jsem pumpičkou začal foukat. Jenže kolo se nenafukovalo... Takže, krucinál, duši ven a zalepit znovu a lépe. Avšak ukázalo se, že první lepení bylo úspěšné, to jen bylo potřeba zalepit i druhou díru vzniklou "průstřelem" skrz na skrz.

Když jsme všechny nepříjemnosti překonali, popojeli jsme pár stovek metrů a hned na FKK hupsli do vody, abychom se před cestou zchladili. Na cestu jsme vyrazili opět tradičně kolem desáté. Z ostrova jsme přejeli na severní břeh a doplnili vodu. Následně došlo k přepřahání. Jako když ve sportu na posledních pár minut zápasu nastoupí náhradník, aby měl zápis a získal medaili se zbytkem týmu, podobně se Pocestná rozhodla, že tento den bude vozík táhnout ona.

Musím říct, že to byla vlastně dost odpočinková etapa. Teď večer necítím žádnou výraznou únavu :⁠-⁠)

Bylo to jako vypustit týden zavřeného koně do volného výběhu! Ta jízda na kole má ohromnou dynamiku, když člověk nic netáhne. Poprvé za celý týden jsem vpředu zařadil trojku. Později k tomu vzadu i sedmičku. Vyzkoušel jsem si rychlost 38 km/h po rovince. Krása!

Málem jsem se celou radostí zapomněl zastavit u kanálu Dunaj-Odra. Byl vyhlouben mezi lety 1939 a 1943, a původně byl 6 km dlouhý. Dnes je na několika místech zasypán a slouží k rekreačním účelům. Nicméně Ing. Zemana jsem zde na člunu Challenger rekreovat se neviděl. Zbytek rodiny jsem mezitím poslal napřed, ale díky novému nadšení do cyklistiky jsem je brzy dohnal.

První polovinu dne Pocestné přálo štěstí. Foukal příjemný povítr, takže cesta ubíhala a pocitově nebylo velké vedro. To se ke slovu přihlásilo až ve chvíli, kdy jsme odbočili z hlavní trasy, abychom zastavili u Humers Uferhaus, což je patrně vyhlášená restaurace. My však směřovali hlavně na přilehlé dětské hřiště. Bylo v podobě ztroskotané plachetnice, což děti zaujalo. Rozhodli jsme se tedy zdržet déle a uvařit si i oběd. K němu jsme si z restaurace donesli weissbier a měli se dobře. Po obědě jsme se posunuli párset metrů po proudu Dunaje najít místo ke koupání, abychom se před další cestou opět zchladili. Našli jsme luxusní písečnou pláž s klidnou vodou, což zajišťoval kamenný... ...no, ne vlnolam, ale proudolam.

Tam jsme také strávili mnohem více času, než jsme původně zamýšleli. Děti písečná pláž zaujala a byla škoda je tahat od zaujaté hry.

Kolem 3. hodiny jsme ale už zaveleli odjezd a vydali se dál. Děti brzo usnuly a my s větrem v zádech uháněli druhou polovinou nekonečna. První polovinu jsme si užili před obědem, druhou po obědě. Nekonečných rovných úseku znám několik z pěší cesty k Baltu, ale tady to má ještě větší rozměr. Asi 15 km po hřbetu protipovodňové hráze bez jediné zatáčky. A úseky před a po tomto úseku zatáčku sice mají, ale jednu a s poloměrem snad 50 km.

Ač by mě zajímal zámek Eckartsau, děti spaly, nebyla tedy možnost k němu odbočit. Česky se jmenuje Krcov a do dnešní podoby ho přestavěl František Ferdinand hrabě Kinský, majitel panství Chlumec nad Cidlinou a zakladatel větve rodu Kinských, která dnes vlastní "náš" hrad Kost. Později Eckartsau získal manžel císařovny Marie Terezie - Vojta Kotek.

Během druhé poloviny etapy se postupně začal obracet vítr a přibývat šotolinových úseků, což Pocestné znepříjemňovalo její práci. Když nám zbývalo asi 15 km do konce etapy, odbočili jsme z oficiální Donauradweg, protože jsme si do Bratislavy namapovali jinou trasu a zároveň jsme si všimli, že se okolí proměnilo. Takový ten ráz okolí, ve smyslu "kouknu a vidím, v kde jsem" už bez ohledu na státní hranice nebyl Rakousko, ale jasné jižní Slovensko, nebo, s prominutím, Maďarsko.

Průjezd mezi poli, bez jakýchkoliv větrolamů už byl skutečně bojem člověka s přírodou. A to až do chvíle, kdy Pocestná řekla: "už fakt nemůžu," a zastavila.
Děti už byly vzhůru, ale co s nimi mezi poli? Došlo tedy k přepřahání a pokračovali jsme dál. Pocestná si umí vybrat, kdy vozík předat... Po jednom kilometru jsme dojeli ke stoupání, které jsme během výpravy ještě nepotkali. Že nešlo vyšlapat, byla samozřejmost. Ale ono s vozíkem nešlo málem ani vytlačit. Jen to, že nahoře čekalo hřiště, které jsme dětem slíbili, a Madlenka ve vozíku lakonicky pronášející věty typu: "tak proč nejedem?" ve mně vybudily síly, o kterých jsem nevěděl, a nahoru jsem vozík vytlačil.

Byli jsme u Schloss Hofu. Dříve patřil k Eckartsau, původně jako pevnost chránící brod přes Moravu, později v průběhu 19. a 20. st. jako nepotřebný sklad kdečeho, co zrovna doba vyžadovala. Tu sklad potřeb c. a k. armády, později sklad vojáků Wehrmachtu a následně rudé armády. Dnes se jedná o zajímavý rekreační areál pro rodiny s dětmi.

Hřiště bylo v mapě nakresleno na opačném konci areálu, tak jsme se k němu po nabrání nových sil vydali. Objížděli jsme areál dokola a hledali otevřenou bránu dovnitř. Dost mě zamrzelo, když jsme během chvíle ztratili veškeré získané převýšení a stále jsme nebyli uvnitř. Vtom jsem uviděl otevřenou bránu takového toho drátěného plotu používajícího se kolem staveb. Cesta vedla přímo k hřištím v mapě, po cestě chodili lidé s kočárkem, tak jsme jeli. Až když jsme dojeli k hřištím, došlo mi, že tady je asi něco špatně. Že by se do areálu s velbloudy, mnoha druhy koz a ovcí, s několika hřišti, různými zahradami apod. neplatilo vstupné?...

Děti jsem vrazil na hřiště, nechal je hlídat Pocestnou a šel na průzkum. Areál je skutečně velký, takže dojít k východu mi zabralo dost času a sil, ale nakonec jsem ho našel. Tam jsem se domohl pokladního, který mluvil Slovensky, a vysvětlil mu situaci následovně: "Já jsem se sem dostal omylem, dostanu se odsud ven a jak dlouho tady mohu zůstat?" Slovák si nejdřív asi pomyslel něco o typických Češích v Tatrách, ktorí sa vopchajú kam nemajú, a pak řekl, že klidně hodinu ještě můžeme zůstat, a že mi pak nechá otevřenou branku pro vozíčkáře. Když jsem poděkoval a poodešel, došlo mu teprve, co slyšel, a ještě se mě zeptal: "Vy tady jste na kole?!" "Ano..." "To je tady zakázaný!... Tak tu buďte skutečně tu hodinu a odejděte až tu už nikdo nebude!"

Děti si tedy hodinu užívali na prolézačkách, ve výběhu koz a ovcí, s pávem (který chtěl Mikulášovi sebrat jablko, ale se zlou se potázal, protože chtít sebrat Mikulášovi jídlo může jen blázen, nebo hloupé zvíře), se slepicemi, na odrážedle... Až se areál vylidnil a my se s koly plížili k východu. Dokonce jsem svěsil vlajku!

Skrz otevřený turniket pro vozíčkáře jsme se dostali snadno. Ale skrz dřevěná zámecká vrata už ne. Vozík neprojel a byli jsme uvěznění uvnitř!
Takže vozík odpojit, sundat kola a věřit, že bez nich už ho proneseme. Uf, prošel!
Venku jsme se podívali na ceník a zjistili, že jsme ušetřili 38 euro.

Cena vstupného je vysoká, ale asi srovnatelná s parky typu Mirákulum nebo podobnými a narozdíl od nich je tento areál vkusný.

Slunce se klonilo k západu a nám zbývalo jen najít místo pro stan. Naštěstí jsme ho našli rychle. Za remízkem, pod protipovodňovou hrází, což je skvělé místo, protože jsme v závětří chráněni před současným silným větrem.
Jak jsme později zjistili, nevýhodou toho místa je, že jsme v závětří, chráněni před silným větrem, a proto jsou tu mraky komárů!

Komáři nás provázejí celou cestu a jsou s námi každý večer, ale tady je jich fakt moc! Takže poprvé jsme večeřeli ve stanu a zuby jsme si běželi čistit 40 metrů od stanu do míst, kde fouká vítr.

Průjezd nekonečnem

Uvědomil jsem si, že jsem ohledně vybavení nemluvil úplně pravdu. Kolo, na němž jede Pocestná, sice je v základní výbavě tak, jak bylo zakoupeno, ale moje je upraveno.

Bylo doplněno o brašničku s obalem na mobil. To, že brašnička na můj představec nepasuje, vyřešila izolace topenářských trubek. Za brašničku, stejně tak za držák na brýle, který byl vytištěn na 3D tiskárně, děkujeme společnosti Advanced Engineering s.r.o. Ta nám darovala i powerbanku díky níž jsme dosud nemuseli hledat elektrickou zásuvku. Pokud při objednávce služeb v rozsahu alespoň jednoho týdne uvedete při komunikaci s obchodním oddělením kód POCESTNÝ, dostanete 500 Kč slevu, doufám.

Na řidítkách je karimatka upevněna dvěma gumicuky, které jsou v dostání v Lidlu za 59 Kč - 4 kusy.

Dále jsem kolo musel doplnit o nosič z Decathlonu (ti si ho nechali zaplatit, a proto žádný kód nepoužívejte) a blatník z nějakého cykloobchodu, který si nepamatuji. Blatník nemám ani tak z důvodu vlastního pohodlí, ale kvůli vozíku, na který létá od zadního kola úplně všechno. Nejlepší blatník by byl takový, který by sahal až těsně k vozovce, ale ten jsem bohužel nesehnal. Vylepšil jsem tedy standardní blatník o sundavací-a-zas-tam-dací nástavec, který jsme sice na cestě bohužel nepoužili, ale pro účely fotodokumentace jsem naznačil jeho instalaci.

Brašny nás stály zhruba 400 Kč za jednu sadu. Při koupi radím předem zjistit, zda není prodejce kuřák. Naštěstí brašny smrděly jen doma, na cestě to není znát.

Ráno komárů ubylo, ale ne tak, jak bychom si představovali. Štípali pořád.

Tak jsme se sbalili a rozhodli se na snídani popojet k nejbližšímu hřišti, které je na opačné straně řeky Moravy. Mikuláš tento logistický krok odmítal pochopit, nebo se s ním neztotožnil a hlasitě nám to oznamoval.

Naštěstí cesta netrvala dlouho, stačilo skutečně jen překonat most spojující rakouskou a slovenskou cyklostezku otevřený roku 2012, jenž měl název získat z výsledků ankety. Ale protože rakouská veřejnost, navrhující nepříliš originální název Most Marie Terezie, odmítla slovenský vítězný návrh Most Chucka Norrisa, musel být most pojmenován ještě nudněji - Cyklomost slobody.

K snídani jsme uvařili kaše a pak jsme se přesunuli opodál ke kiosku, kde měli záchody a hřiště. Právě otevírali takže jsme si objednali ledovou kávu a následně jsme museli s Madlenkou na hřišti přehrávat pohádky O Perníkové chaloupce, O poslušných kůzlátkách a O neposlušných kůzlátkách v rolích, jak je Madlenka rozdělila.

Když jsme si pohádky přehráli, vyrazili jsme ku Bratislavě. Teda my k ní vyrazili už před týdnem, ale teď jsme plánovali zastavit až v ní.

Děvín jsme objeli jen spodem, drápat se nahoru nemělo po předchozích zkušenostech s kopci smysl, a raději jsme se na břehu řeky pokochali pohledem na remorkér bojující vytrvale s protiproudem Dunaje i Moravy naráz.

Na dalších kilometrech postupně zanikla cyklostezka, nahradil ji cyklopruh, pak se zase cyklostezka objevila, ale zavedla nás na rozbitou cestu zbytečně klesající a stoupající, zatímco silnice, ze které jsme sjeli, jen příjemně klesala. A na konci této cyklostezky jsem pochopil tu Ficovu "hráz progresivismu". Přes cestu byl soudě podle zavadnutí už hodně dlouho spadlý strom, takže nikdo na progresivním liberálním dopravním prostředku jakým je bicykl, se ze Západu do Bratislavy nedostane!

Než se vracet přes dva kopce a pokračovat po silnici, raději jsme se prodrali kopřivami. Na takovou fyzickou odolnost západních vlivů Fico nepomyslel!

Dalšími kilometry jsme se dostali do Bratislavy a pokračovali podél Dunaje. Vzdálili jsme se od něj jen v místech, kde cyklostezka obchází botanickou zahradu nikoliv po břehu, ale stoupáním a následným klesáním, aby se vyhnula nesmyslnému zákazu vjezdu.

U Viktoria's Gallery jsme zastavili na hřišti, které podle Madlenky bylo při vystupování z vozíku opět nejhezčí na světě a když si děti prohrály, tak jsme se naobědvali různých drahých druhů pečiva, které Pocestná koupila v nedalekém obchodě.

Přes centrum jsem měl naplánovanou cestu po značené hlavní cyklostezce podél magistrály, ale to by ta cyklostezka nesměla být zrušena z důvodu stavebních prací. Když jsme na ni chtěli odbočit, stálo před námi jen staveniště. Podle plevele ne nové staveniště. Ani žádná informace o zrušené cyklostezce, jen plot s staveniště. Vzpomněl jsem si hned na obdobnou situaci z Vídně, kde u Votivkirche bylo rozkopáno asi 100 metrů a kvůli tomu byla kolem po vhodných komunikacích vyznačena objížďka pro kola.

Všechno zlé pro něco dobré, nakonec jsme centrum projeli přímo historickým centrem proplétaje se mezi turisty, takže jsme viděli i něco jiného, než nábřeží a magistrálu.

Vyfotili jsme se u Pellegriniho paláce, kde k mému překvapení stále ještě vlaje vlajka Evropské unie. Přecijen týden jsem nesledoval zprávy a obracení Slovenska asi pokračuje pomaleji, než jsem myslel.
...ale všiml jsem si tří volných stožárů a je škoda, že jsou nevyužity!...

Odtamtud nám zbývalo jen asi 100 metrů, abychom se dnes ve 14 hodin ubytovali pod střechou. Teď proběhne spánek dětí a následně prohlídka města bez kol.

Podvečerní prohlídka města byla spojena se zaslouženým obžerstvím. Prvním vysokým gastronomickým zážitkem byla zmrzlina, druhým ještě lepším zážitkem byla návštěva naší oblíbené Slovak Pub na Obchodné ulici.
Na večeři tam jsme se těšili celou cestu. Ale dlouho jsme tam nebyli, tak jsme byli v napětí, jestli kvalita služeb od té doby neklesla. Naštěstí po včerejšku můžeme prohlásit, že rozhodně ne! Dokonalá česnečka v chlebu, skvělé halušky i pirohy, řezané pivo skutečně řezané, ne míchané, pro děti mléko. I Madlenčiny šišky s mákem a s ořechy, které si vymyslela ještě předtím, než jsme tam šli, a oni je fakt měli. Dokonalé!

Naopak noc v našem ubytování byla strašidelná! Zlatej stan! V něm sice při usínání bylo vedro, ale uvnitř už komáři nebyli. V našem ubytování však bylo vedro horší než ve stanu a takhle poštípaný od komárů jsem nebyl už roky (ani v mokřadech Moravy den předem to nebylo tak hrozné). O půlnoci sousedí stěhující nábytek a ráno popeláři na chodbě...

Nebyl tedy problém, abych po šesté hodině vstal, spát se stejně nedalo, a šel do města sehnat poštovní známku a nějaké jídlo.

Cestou jsem potkal Ministerstvo kultury, tak jsem chvíli počkal, jestli v některém z otevřených oken v celou hodinu neproběhne nějaký komicky výstup paní ministryně. Bohužel neproběhl, patrně probíhají jen mediální formou.

Mezi vyklizením ubytování a plánovaným odjezdem vlaku nám zbývaly 2 hodiny, které jsme strávili na hřišti ve francouzském parku za Pellegriniho palácem. Toto chválím a dodávám, že vkusné architektonicky hodnotné dětské hřiště v areálu Pražského hradu - sídla prezidenta českého - mi chybí od doby, co se Madlenka narodila.

Příchod na Hlavní nádraží ve mně vyvolalo obavy... První nástupiště v úrovni hlavní budovy, další po schodech dolů a pak zase nahoru... To jsem zvědav, jestli dokážeme kola, vozík, děti a brašny přenosit od chvíle, kdy vyhlásí nástupiště do odjezdu vlaku... Naštěstí, po 15 minutovém průzkumu a hlavně dotazování staničního personálu se mi podařilo najít luxusně velký výtah, do nějž se vešlo kolo i se zapřaženým vozíkem, a to problém vyřešilo. Během čekání na 20 minut zpožděný vlak jsme se snažili pomoci Vietnamci mluvícímu jen vietnamsky, zorientovat se v evropském železničním systému, aby byl schopen nastoupit do 50 minut zpožděného vlaku na Budapešť.

Tentokrát jsme měli rezervovaný oddíl pro kola umístěný zároveň s oddílem pro vozíčkáře, což tedy následovníkům doporučuji!, protože tento oddíl má dveře jako vrata od stodoly a není potřeba nic odstrojovat, ani vkládat ježka do klece.

Už během výpravy mi přišel e-mail, že čas odjezdu našeho vlaku z Prahy se z důvodu výluky na trati mění, a tedy místo 25 minut na přestup nám zbylo 10, což při průměrném zpoždění vlaku z Bratislavy kolem 15 minut moc nevychází...
Takže jsme museli v Praze počkat na další vlak, který jel o dvě hodiny později. Naštěstí s hezkým oploceným hřištěm s hlídačem uprostřed Sherwoodu před nádražím to není problém. Problém byl příjezd kolem 21:00 na naše nádraží, odkud by nás čekala ještě hodinová cesta po tmě domů.

To jsme zbaběle vzdali a nechali se na nádraží vyzvednout dědou s vozíkem za autem.

Poznámky, které se jinam nevešly, ale chci si je uchovat:
- je zajímavé, jak jsou děti k té cestě apatické. Je to pochopitelné a kouzelné. Pojedeme někam na týden na kolech? "Hmm, tak jo." Ujeli jsme přes 300 km? "Hmm, tak jo." Děti, dojeli jsme fakt daleko! Z Rakouska na Slovensko! "Hmm, tak jo." Zítra už pojedeme domů. "Hmm, tak jo." V tomto věku jim všechno, co zvládnou oni nebo jejich rodiče přijde normální a neohromí je to. Nastavuje jim to hranice normality. Jen my dospělí máme vžité určité standardy a rádi se opájíme jejich překonáváními.
- před spaním jsme četli pověsti z Českého ráje. Je to nepedagogické, protože se jim to emočně zaryje do jiných částí mozku, než by mělo - měli jsme číst něco k Rakousku, Dunaji, apod., ale účel byl jasný - je to útlá knížka, která cestou nebude překážet. ...to jsme ale nevěděli, jak se s přibývajícími knihobudkami bude vozík přeplňovat mnoha knihami. Z nich si Mikuláš nejvíce oblíbil velkou německou knihu s dopravními prostředky. Předčítání německých textů v originále se mu ale nelíbilo. Madlenka zase u Žabího prince vyžadovala simultánní překlad z textu, což jsem zvládl jen do poloviny pohádky.
- vážení na konci cesty ukázalo, že jízdní souprava kolo + brašny + vozík + neživý náklad = 60 kg. Děti pak váží dalších asi 30 kg, což celkem dělá 90 kg + jezdec.
- při výletech vozíkem kolem komína zhruba alespoň 1x denně nadávám na neohleduplnost někoho z řidičů. Ale za celou tuto výpravu, celý týden, celých více než 300 km jsem se ani jednou necítil ohrožen okolní dopravou, ani čímkoliv jiným.

A to je konec. Díky za pozornost!

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu!