Po roce nadešel čas, splnit to, co jsem si loni předsevzal - dojít pěšky k moři! Tentokrát nepůjdu sám, půjde se mnou bratranec David. Věříme, že ve dvou se to lépe táhne a my to dotáhneme až k moři. Vyrážíme v sobotu 12. července ze Žehrova a čeká nás odhadem 500 km, tak nám, prosíme, držte palce.

Zítra vycházíme, ale v plánování máme hrozný skluz! Vše ještě honíme na poslední chvíli. Jediné, co jsme zvládli udělat podle časového rozvrhu, je nákup proviantu na přibližně dva dny. Dobré jídlo, je totiž základ dobré nálady! :-)

Tak bohužel... :-( Přípravy se protáhly mnohem déle, než jsme plánovali a musíme start odložit. Pevně věříme, že jen o den, a v neděli ráno, tedy už skutečně vyrazíme.

Vojtu na gymnáziu učili, že není potřeba, aby znal všechny záludnosti českého jazyka, ale aby byl schopný si je v příslušné kodifikované příručce najít. A z toho důvodu, aby se neztrapnil před celým internetem, bere si s sebou Pravidla českého pravopisu.

Inu vyrážíme. Dlouhá cesta před námi a ještě pořád si nejsme jistí, jestli to chceme skutečně celé pěšky nebo se občas popovezeme autostopem.

Odpočíváme v Soběslavicích, což je podle infotabule na návsi vesnice s mnohem bohatší historií než by se mohlo zdát. Šli jsme i přes Svijanský újezd, kde včera probíhaly Svijanské slavnosti piva. Když jsme se k areálu slavností blížili, potkávali jsme hordy lidí mířících s batohy a stany opačným směrem, než jsme šli my. Z toho jsme usoudili, že kromě koncertů tam v noci proběhlo i nějaké vymývání mozků, při kterém se podařilo přesvědčit davy, aby se ráno vydaly hromadně ke středozemnímu moři. Co nás ovšem zklamalo, bylo to, že ačkoliv jsme se snažili, nenašli jsme ani jeden opilecky ztracený mobil. Místňáci asi vybírali příkopy ještě před námi.

Už se nám povedlo první, ne zabloudění, ale sejití z plánované trasy. Nicméně celou dobu jsme věděli směr, kterým se držet, takže jsme si asi ani nezašli. Davidovi se také povedl první pád. Lehké zaškobrtnutí a už dělal kotrmelec - fotbalista se nezapře!
Teď sedíme v Českém Dubu (tímto zdravíme dědu) v hospodě a užíváme si vychlazenou Kofolu.

V Javorníku nás zastihla malá přeháňka, ale nic velkého, takže jsme nezmokli. Pak jsme prošli ve Světlé kolem několika domů s cedulkou, že se v onom domě odehrává děj toho a toho románu Karolíny Světlé. David ovšem tvrdí, že ony cedulky nejsou pravdivé, že jen všichni sousedi chtěli být slavni, a proto si ty cedulky celé vymysleli.
Teď už sedíme v Hořeních Pasekách nazápraží u TLJ, za což jí díky, a snažíme se roztopit gril, abychom mohli povečeřet špekáčky.

Rozlučkové grilování se trochu protáhlo. Jednak jsme se měli dobře a jednak se k nám za toulal pes, který nešel odehnat, a tak ho Vojta proto dočasně adoptoval. Spíme tady: http://maps.google.com/?q=50.715598,14.97287222

V noci se Džej Dý (Just Dog), jak Vojta svého věrného přítele pojmenoval, navalil na stěnu stanu a přetlačoval se s ním o místo. Ráno sice Džej Dý zmizel, ale jakmile jsme uvařili čaj, hned se objevil. Pak se ho Vojta snažil udat po vesnici, až ho zanechal na obecním úřadě, kde je ještě oba starosta vyfotil a slíbil, že nám fotku pošle na email.
Výsledkem toho všeho je, že vyrážíme až teď...

Z Pasek jsme vyrazili na Ještědský hřeben. Nejdříve nezajímavá cesta lesem, a pak postupně prudší a prudší krpál. Ale shodli jsme na tom, že nám bodnul, protože se změnil rytmus. Poté jsme pokračovali po hřebenovce, která ovšem vedla po tak kostrbatém hřebenu, že jsme až do omrzení šplhali nahoru a zase dolů. Během toho jsme si potvrdili domněnku, že Vojta je rovinář, zatímco David vrchař. Navíc ještě z kopce to lépe chodí Vojtovi, díky čemuž jsme se doplňovali. Do kopce držel tempo David a z kopce zase Vojta.
Při dlouhém sestupu do jednoho ze sedel už jsme museli sáhnout po mp3kách.
Zrovna když začalo pršet (Vojta tímto děkuje PTR za sponzorské zapůjčení kvalitní pláštěnky) dostali jsme se poblíž Bílým kamenům. Ač jsme znali směr, tak bez mapy, kterou pro české území nemáme, jsme je nemohli najít. Jeli kolem nás tři kluci (10 - 15 let), kterých jsme se zeptali. Tvrdili nám, že Bílé kameny jsou tam, odkud jsme přišli a hned tam odbočili. My jim nevěřili a po poradě s googlem jsme se vydali správnou cestou. U Bílých kamenů jsme pak potkali paní, která se nás ptala, jestli jsme nepotkali 3 kluky. Když jsme jí to vylíčili, nezbylo jí než na ně čekat. Takže kdyby večer v TV vyhlásili pátrání po 3 dětech, víte, které to jsou.
Po pásmu řopíků jsme zamířili na Horní sedlo a odtud právě teď scházíme do Hrádku.

Do Hrádku to vůbec neutíkalo. David kvůli puchýřům a bolavým chodidlům došel jen díky vůli. Pak jsme se doptali na nejbližší obchod a spěchali k němu, aby nám nezavřeli. Tam jsme pak nakoupili všechno, na co jsme měli chuť. Páté přes deváté. Sladké, slané, hořké. Ale neměli Sládkovu limonádu a Vojta měl takovou chuť na něco trochu hořkého, takže vyzkoušel grepového rádlera. Bylo to lepší, než čekal, ale lepivější, než Kofola. David, ten zase dal zavděk energeťáku. Na náměstí jsme to vypili a vydali se k Nise zakempit. Po troše bloudění jsme našli celkem dobré místo u peřejí. Postavili si stan, vykopali se. Důkladně! Pak splácali zásoby z Hrádku a jdeme spokojeně spát. Spíme tady: http://maps.google.com/?q=50.857321,14.82189999
PS: Děkujeme všem, kdo nám píšete. Každá zpráva nás vždy osvěží.

Ráno jsme nespěchali. Spali jsme do půl osmé a pak se pomalu nasnídali, umyli a sbalili. Po pár kilometrech jsme došli na Trojmezí a těšíme se do Žitavy na kebab. Asi taky brzo přejdeme na zahraničního operátora, takže ubude obrázků v zápisníku.

V Žitavě už jsme narazili na první připomínky vítězství Němců na mistrovství ve fotbale. Na jedné křižovatce, zatímco jsme stáli na červené, jsme vyfotili 6 aut s německými vlajkami nad okénky a na zpětných zrcátcích. Vlajky visí i na domech, zahradách, prostě všude!
V kebabu, kde Vojta jedl loni, se Turci tak zdokonalili v češtině, že si i David s nimi pokecal a dostal přesně to, co si objednal. Vojta ten na ně zase mluvil špatně německy a oni mu odpovídali dobře česky. Také musíme ocenit záchod, jaký Turci mají. Nikoliv turecký, ale německý a na jednu mísu vyhradili místnost o rozměrech cca 3x3 m.
Trochu nám pak dělalo problém trefit z města správným směrem. Nejdřív jsme se zeptali dvou postarších paní, které byly z naší cesty nadšené, a pak podruhé jsme jen mrkli do mapy a už u nás zastavil ford a v něm paní, co nám sama od sebe nabídla pomoc. Teď postupujeme dál na sever.

Za Žitavou hlásil David už fyzickou krizi. Čímž se role obou otočila. Vojtu už počáteční morální krize včera odpoledne přešla a doteď se zatím neozvala. Takže zatímco do včera v podstatě táhl David, Teď zase táhne Vojta. Kvůli Davidovým puchýřům, které má od Doubravy :-) , a pálení chodidel, pomalu Davidův batoh odlehčujeme a věšíme má Vojtův.
Nad Žitavou jsme udělali pauzu přímo pod větrnou elektrárnou, naposled se podívali na Ještěd a pokračujeme zase z kopce. V plánu je nenaplnit dnes plánované minimum 30 km, ale zastavit dřív a dát Davidovým nohám šanci na zotavení. Poznatek, který je dnes zatím nejzásadnější je, že Němci mají všude posekáno. I trávu podél cest uvnitř hlubokého lesa.

U farmy pod kopcem Schönbrun jsme udělali pauzu před první větší rovinkou. Poté jsme prošli třešňovou alejí (informace hlavně pro PTR ohlédně ovocných alejí v Německu) a skrze několik farem k louce na níž loni Vojta spal. Letos však ještě nebyla posečena, a tak abychom sedlákovi nepováleli budoucí seno, udělali jsme jen hodinovou lehací pauzu přímo na cestě. Dalším našim úkolem bylo sehnat v následující vesnici vodu. Udělali jsme si krásnou dlouhou okružní vycházku celou vsí, abychom zjistili, že všichni jsou zalezlí v domech. Až když jsme byli úplně zoufalí, zavolal na nás z okna nějaký pán kolem 70 let co potřebujeme. Poprosili jsme ho o "výkonnostní vodu". On se pousmál, ale pochopil, že si Vojta jen spletl slovíčka, a chceme vodu z vodovodu. Vzal si od nás 2 PET lahve a jednu pevnou láhev a vrátil se s pevnou lahví s vodou z vodovodu a 2 neotevřenými sycenými minerálkami. Moc jsme mu poděkovali a uháněli hledat místo na stan. Před lesem jsme našli pastvinu s otevřeným ohradníkem a bez krav. Sice je to tu samé lejno a jedno leží přímo před stanem v místě, kde jíme, ale koho to zajímá?... Pro lepší představu o naší poloze přikládáme odkaz a obrázek: http://maps.google.com/?q=51.016504,14.830267
PS: Omlouváme se za všechny ty překlepy, ale psaní na mobilu je hrozné.

Po tom, co jsme zalehli do stanu jsme zkusili jestli ještě náhodou nechytneme české radio. V předchozích hodinách cesty už to nešlo, ale stan jsme měli relativně na kopci, takže po chvilce štelování antény se Radiožurnál vyladil úplně čistě a my si mohli poslechnout opakovaný záznam gólů prvního poločasu zápasu Sparty s Talinem a pak přímý přenos celého druhého poločasu. Kam se hrabou mistři Němci na Lafatu, to se nedá srovnat! Nejvíc se nám líbil ten gól, který Lafata trefil rybičkou. Radost pohledět!
Ačkoliv v řepkovém poli vedle stanuju stále něco dupalo, žádný kanec nás v noci nenavštívil. Možná i díky tomu, že nedaleko od nás za tmy někdo velice hlasitě vystřelil z kulovnice (což ovšem David regulérně zaspal).
Odpoledne jsme si říkali, že musíme brzo vstávat. Večer už jsme brzo posunuli na 7:00. A ráno na půl osmou. Nicméně snídani jsme odročili až na později, takže v 8 už jsme výráželi.

První město, na které jsme narazili byl Bernstadt. Hned na kraji jsme našli obchoďák, ve kterém měli všechno. Koupili jsme vodu, instantní příchutě do pití, zmrzlinu a vrátili zálohováné PET lahve. Víc jsme nepotřebovali. Za městem následovalo stoupání, které se s Ještědem nedá srovnat, ale i tak nám dalo zabrat. Pak jsme uháněli sice zajímavou krajinou, ale bez ničeho, co by stálo za to napsat. Když jsme po dlouhé době došli na konec jedné nekonečné lipové aleje, štípnula Davida sršeň. Hned jsme začali s ošetřením: Zyrtec, desinfekce, Fenistil. Patrně ho neotrávila moc, protože to zabralo a vůbec neoteklo. Nebo má nohy v takovém stavu, že už ani štípance nejsou schopny otéci.
Po nějaké době bezmyšlenkovité a poměrně rychlé chůze jsme dorazili do Reichenbachu. Loni ho Vojta označil za nejhorší město na světě a ani dnes jsme zpočátku neměli důvod na tomto tvrzeni cokoli měnit. Nejdříve jsme po pár kilometrech šmajdání a prolézání hustými houštími nebyli schopni najít Ketzergrube (Kacířská dolina), což je část okraje města, kde stojí kámen na připomínku, že na onom místě jsou pohřbeni padlí husité, kteří město dobývali. Už jsme byli tak utahaní, že jsme se na další hledání vykašlali a šli rovnou do hospody na náměstí. Tam jsme si zase nebyli schopni objednat 2dl Coly do půllitru a zbytek dolít vodou. Přinesla nám dva půllitry Coly a dva půlitry vody. Po podprůměrném obědě jsme zaplatili nadprůměrnou útratu a vydali se dál. Prohlédli jsme si zahradu kolem kostela obehnanou hradbou, což bylo jediné místo, které tehdy obyvatelé města před husity ubránili. Zbytek města lehl popelem. I když se tady obyvatelé ubránili, jednu bránu se husitům podařilo dočasně prolomit. Ta brána se dodnes jmenuje Husittentor.
Při cestě z města už se na nás ale štěstí usmálo. Přímo vedle silnice, kde jsme šli, bylo koupaliště, ve kterém nás nechali zadarmo osprchovat. Poprosili jsme paní na vrátnici a ta sehnala šéfa, který nám odemkl sprchy, které jsme měli jen pro sebe. Kromě osprchování se jsme si vyprali i trička. Pak jsme moc poděkovali a opustili koupaliště jako úplně noví lidé.

Z Reichenbachu jsme se bez stopy zápachu našich podpaží vydali dál na sever. Cesta nic moc a bolely nás nohy, takže jsme přešli jen přes dvě vesnice a pod posedem začali pozorovat žnoucí kombajn a traktor sekající louku. Samozřejmě jsme oba řidiče řádně zkritizovali jak všechno dělají špatně. Hlavně jak neuvaženým pojížděním plýtvají naftou.
Pak jsme se vydali podle mapy regulérní cestou, zatímco ve skutečnosti nejprve oranicí v lese, pak kopřivami a nakonec loukou. Ovšem dále to bylo ještě horší - les s přemnoženými ovády. 4 km poloběhu bez zastavení, jinak by nás ty potvory sežraly. Takto jsme vyvázli jen s dohromady 4 štípanci.
Těsně před utábořením se jsme se napojili na Svatojakubskou poutní cestu.
Nyní ležíme před stanem vedle kraví pastviny, užíváme si klid a stále ještě příjem Radiožurnálu. Dnes snad už fungující odkaz s umístěním stanu: http://maps.google.com/?q=51.203148,14.813631 Brou noc.

V noci nám za stanem pořád něco chodilo. David si myslel, že je to liška a bál se, aby mu nesežrala tričko, které sušil na stromě. Vojta zase tvrdil, že to musí být vlci a přemýšlel, jak je v té tmě vyfotit. Nakonec jsme ráno zjistili, že to asi byla srnka.
Při snídani David objevil, že se mu do pantoflí, které měl v noci před stanem usadilo hejno klíštat. Tak je z nohou sklepal, jedno pinzetou vytáhl, a byl pokoj.

Kolem deváté hodiny jsme zase vyrazili ukrojit další kilometry. Davida šíleně bolí nohy, ale táhne to přes morál a jde dál. Šešli jsme z jednoho z posledních kopců a dostali se do kraje rybníků. Jen v málokterém se dá koupat, ale je to určitá změna pro oči. Pak jsme šlapali do Niesky a po cestě viděli první český kamion. Niesky jsou město, které bylo v roce 1742 založeno Moravskými bratry, kteří byli doma perzekuováni a rozhodli se odejít do Lužice. V tomto městě také chodil do školy B. Latrobe - architekt amerického Capitolu.
My tradičně dokoupili zásoby a dali si kebab u Turka, který byl vysloveně otrávený, že mu do hospody vlezli lidi a nemůže v klidu koukat na tureckou fotbalovou televizi.
Teď sedíme na autobusové zastávce a čekáme až se přežene přeháňka.
Včera jsme dostali přes poštovního holuba zprávu, že když David má nahou fotku zezadu, měl by mít Vojta obdobnou zepředu. Naše fanynky - náš pán: fotku přikládáme.

Za Nieskami jsme nastoupili na cyklostezku vedoucí podél dlouhé nezáživné silnice, takže už i Vojta pro zabavení se začal plést náramky přátelství. Jinak se nic zajímavého nestalo. Tedy až na to, že David, ač číhal, vždy prošvihl český kamión, zatímco Vojta jen co odvrátil oči od pletení k silnici, Čecha hned uviděl.
Teď sedíme ve skanzenu u Rietschenu, který je jinak zajímavý, ale nás nezajímá, protože máme velkou krizi! David chce z důvodu bolavých nohou a ztráty zajmu o cokoli ráno sednout na vlak a jet domů. Vojtovi se zase bez něj už nikam dál nechce... Nálada pod psa a smutné debaty co dál :-/

Postavili jsme stan a poleháváme. I během tak krátké chvilky od posledního zápisku nám od vás přišlo mnoho zpráv s povzbuzeními a radami. Každý radí něco jiného, ale smysl je vlastně stejný... Jenže něco jiného je to někomu radit a něco jiného poručit dle té rady svému srdíčku, které si stále myslí svoje. Některé vzkazy byly tak emotivní, že se Vojta na psaní tohoto příspěvku (i přes dnešních 30 km v nohách) musel jít projít, aby nezačal bulet.
Ráno moudřejší večera, ale rozhodnutí asi už padla. Jaká? To si necháme pro sebe do rána pro případ, že by se ještě změnila.
Na žádost, která nám dorazila, ještě takto veřejně na celosvětovém internetu zdravíme Marka Fialu ze Solečku!
Brou noc z Erlichthofu: http://maps.google.com/?q=51.404060,14.792348 

Doufáme, že od rána netrpělivě čekáte na tento zápisek. Rozhodutí se nezměnila. David už čeká na vlak do Žitavy, kde přestoupí na vlak do Čech. Vojta se hecuje a celý na měkko po podáni ruky otáčí na sever. Tím se asi tento zápisník změní na psychologický thriller, ale dokud lze bojovat, bojovat by se mělo!

Zbyl jsem sám, takže při psaní mohu přejít do ich-formy. Je neuvěřitelné na jaká nová psychická dna dokáže člověk propadnout a snad se z nich zase i vyhrabat. Bod zlomu, kdy jsem se začal zase zvedat, byl okamžik, kdy vedle mě u konce Rietschina sám od sebe zpomalil polský kamión a gestikuloval, zda chci svézt. Když jsem mu dokázal ukázat, že ne a poděkovat, začal jsem mít pocit, že ještě nejsem tak ztracený!
Mým štěstím je i to, že mě uklidňuje chůze. Bohužel nonstop se jít nedá, takže další zkoušky přijdou s každou přestávkou a hlavně s večery.
Davidovi musím poděkovat, že se mnou šel aspoň ten začátek, protože před startem jsem byl v takovém psychickém bloku kvůli loňskému neúspěchu, že bych bez něj nevyšel.
Teď jsem na dlouhé rovné silnici uprostřed vojenského prostoru. Je to jediná silnice, po které se dá dostat skrz. Abyste měli představu o té rovnosti a délce: stopoval jsem to na hodinách a když se v dááálce objeví bod připomínající auto, tak už za 2,5 minuty vás mijí.

Po procházce parkem jsem došel před zámek, kde místo laviček stály skládací lehátka. Hned jsem se do jednoho uvelebil a užíval si pohodičku. Bylo to naprosto neuvěřitelné, jak se člověku, tedy spíš mně, než normálnímu člověku, dokaží otočit emoce o 180 stupňů za půl dne. Patrně tomu pomohlo i to, že jsem si chvíli před tím přečetl, že mě sledují i lidé, které přímo neznám a že mi fandí i daleký Birmingham (číst prosím s náležitým oxfordským přízvukem). Skutečně jsem se v tu chvíli měl jako v ráji. Nevím, jestli se vyplatí jít do Bad Muskau několik dní pěšky, ale za výlet autem (zas tak daleko to není) to, myslím, stojí. Obzvlášť pokud vyberete den jako tento, kdy je tam přiměřeně turistů a hezké počasí.
Po návštěvě infocentra za účelem porovnání čerstvě nabytých brigádnických zkušeností z infocentra v Kněžmostě, mohu směle prohlásit, že úroveň toalet je téměř stejná :-)
Když jsem si koupil vodu na další den (nechci jen zneužívat pomoc lidí), vydal jsem se za město najít místo pro stan. Možná bych šel i dál, ale pak už je poměrně dlouhý les, ve kterém stanovat nechci. Jen jsem vyrazil, opět na mě přišla ponurejší nálada, způsobená nejistotou místa ke spaní, samotou a nejistotou ze zbytku cesty. Takovéhle stavy přichází při přestávkách. Nejlepší je jít. Ale zase to nejde furt. Musím hledat kompromisy a každou příležitost zaměstnat hlavu tak, aby nepřemýšlela nad budoucností. K tomu slouží infocedule po cestách, z nichž vždy pochopím aspoň hlavní sdělení, a mluvené slovo v mp3ce. Radši nevědět, co bude až všechno doposlouchám :-)
Abych se zabavil a vrátil se do pohody, lehl jsem si pod starý javor a pozoroval, jak Němec roztřeseným kombajnem, který v době mého dětství měl nejlepší léta za sebou, dělá seno. Ano, nikoli slámu, ale seno. Méně produktivní činnost jsem snad ještě neviděl. Záběr na půl lišty a 20 metrů délky za 10 minut!
Nějak jsem se rozepsal... Ale teď se najím a před spaním ještě něco dodám.
Foto z Bad Muskau:

Věděl jsem, že když dojdu ještě asi 2 km, dostanu se k loukám a když jedna bude posekáná, hned budu moci provést několikahodinový zábor pozemku. Naštěstí jsem takovou louku našel. Jen nebyla ve stínu a slunce pořád pálilo, takže bylo jasné, že spát před západem slunce se nebude. To je pak jinak ve stanu k nevydržení. Stan jsem tak jen rozestavěl, přes jednu stěnu hodil tropiko, aby se uvnitř nerozpálil, a lehl si před něj na karimatku. Abych se nezačal opět zhoubně nudit, psal jsem předchozí příspěvek. Slunce pražilo, já si ležel s kloboukem v obličeji jak starý cowboy a opět nastala pohodička. Tím, že jsem stan hodil hned 2 metry vedle Nisko-oderské cyklostezky, povedlo se to, co jsem zamýšlel. Dostal jsem se do nenuceného kontaktu s lidmi. Co chvíli kolem mě projeli cyklisti nebo bruslaři. A to hned bylo srdečné: "Hallo, es ist wunderbar!" a já zas: "Hallo! Ja, ja." To člověku vlastně jako kontakt i stačí. Občas tu projede auto nebo traktor, a i s těmi na sebe máváme a usmíváme se. Úsměv je skvělá věc!...
K večeři jsem uvařil dvě čínské polévky od Maggi a byly tak ostré, že jsem to po půlce vzdal (ještěže skutečně jen tu polévku) a hodil do křoví zvířátkům. Ještě teď mě pálí rty.
Po západu slunce jsem stan dostavěl, vlezl dovnitř, zanadával si jaké je uvnitř stejně vedro, zjistil, že je 2x větší, než jak si ho od rána pamatuju, ach jo, a chystám se usnout, jen co se ochladí.
V dnešní době mají být webové stránky interaktivní, aby byly atraktivní. Vyhlašuji tedy do rána hlasování, zda mám jít zítra po loňské trase podél řeky, která není extra zajímavá, ale ze které cítím jistotu, nebo po zkratce, kterou neznám, vzbuzuje nejistotu, ale uvidím nové věci (ale patrně jen les a pár malinkých vesnic). Hlasujte do rána skrze poštovního holuba.
A ještě bych chtěl dodat, že dneska se od vás sešlo skutečně mnoho povzbudivých zpráv. Zrovna dneska jsem je skutečně nutně potřeboval. Navodily ve mně zdravou touhu po překonání se a umožnit vám pokračovat ve čtení dalších zápisků, které se vám prý líbí (což nechápu, protože aspoň trochu slušná stylistika je v mobilu nevytvořitelná) :-)
Brou noc od Köbelnu: http://maps.google.com/?q=51.587851,14.732927 .

Před spaním jsem se ještě prošel asi 500 m. Je to po tolika kilometrech ve dne divné, ale uvolňuje mě to. Možná z toho bude nový rituál.
Na dobrou noc jsem dal
před koncertem cvrčků a říčního ptactva barbarsky přednost Cimrmanovu Blaníku. Radiožurnál už zde šumí tak, že je rozumět jen každé desáté slovo.
V noci jsem slyšel štěkot. Buď mají v těch několika málo domech v okruhu půl kilometru hodně psů, nebo to konečně byli ti vlci! Nevím, která varianta by mě měla víc těšit :-)
Ráno jsem se docela pobavil u některých anketních hlasů. Příště to budu muset udělat jako jednoznačné označováníjen jedné odpovědi. Jinak se mi zase sejde řada hlasů typu: jdi buď cestou A nebo klidně i cestou B :-D
Ale po přečtení všech vyrážím zkratkou lesem.
(Prý mi stále nefunguji odkazy na místo, kde mám stan. Snažím se to opravit, ale takhle ze stanu to moc dobře nejde.)

Těsně před tím, než jsem si naložil stan a vyrazil, u mě zastavil starší vitální pán na kole a dal se se mnou do řeči, ze které vyplynulo, že stejnou cestou tudy šel z Prahy k moři před pár lety už jiný Čech. Pokud by se někomu podařilo zjistit, kdo to byl, dejte vědět. Toho samého pána jsem pak potkal znovu o párset metrů dál, kde už seděl s manželkou před domečkem a užívali si poslední chvilky ranního chladu. Nabízeli mi kafe, čaj, snídani, ale já jsem s vidinou odpoledního horka musel spěchat nahnat dopolední kilometry. Tak mi aspoň pán skočil domů pro sklenici čehosi. Asi to jsou škvarky, nebo zavařené maso. Prý abych měl sílu.
Také se mě ptali,
kam mám dnes namířeno. Po vyjasnění dnešní trasy mi ji rozmluvili a ukecali mě, abych lesem nechodil a šel podél vody. Beru to jako zásah vesmíru, prozřetelnosti, sv. Kryštofa, říkejme tomu jak chceme. Asi bych si byl býval v tom lese zlomil nohu, nebo tak něco.
Diky změně trasy procházím po jedné z posledních říšských obranných linií, což jsem loni nevěděl. V pondělí 16. 4. 1945 u Pusacku a Zelzu zaútočil 1. Ukrajinský front Rudé armády v dvojnásobné přesile proti miliónu Němců. Ti samozřejmě linii i přes svržení všech mostů (ty zůstaly dodnes neobnoveny) neudrželi a Sovětům umožnili průchod dál na Berlín.

Je vidět, že loni jsem to skutečně hnal co nejrychleji a letos se snažím si to víc užít (i když se to někdy nedaří). Dnes jsem zjistil, že to, co jsem v jedné vesnici považoval za přerostlou autobusovou zastávku, je útulna pro cyklisty. Domek cca 10x5 metrů. Uvnitř jedna místnost. V levé polovině stůl a lavice pro 10 lidí. V druhé polovině nic, aby se dalo spát na podlaze. Venku samozřejmě velký přístřešek na kola. A to vše přímo na návsi.
Vedle této útulny mě potkalo další štěstí. V popelnici, do niž jsem vyhazoval odpadky, jsem našel včerejší Bild! Tím se člověk zabaví na docela dlouho.Já vím, někdo namítne, že je to odporný bulvár. Běžně bych s ním souhlasil, ale dnes ne! Je tam spousta obrázků, jak ostatně název novin napovídá, a navíc je to psané pro blbce, takže tomu rozumím i já s moji němčinou. Dozvěděl jsem se tak třeba naprosto odborné podrobnosti o sestřeleném letadle na Ukrajině (někdo z Lufthansy vysvětloval, že civilní letadla nemají detekci raket). Nebo také, že Němci v Pacifiku natáčejí reality-show Adam hledá Evu, což spočívá v tom, že zavřou nahého chlapa a nahou ženskou na tropický ostrov a pak natáčejí zda se do sebe zamilují. Exkluzivní fotografie z natáčení samozřejmě byly k článku přiloženy.
Ale zpět k mé cestě: šlapu celý den po asfaltové cyklostezce na protipovodňovém valu, nebo pro zpestření po kamenité cestě vedle valu.
Po poledni byl žár slunce tak nesnesitelný, že jsem odbočil do nedaleké vesnice do hospody. Tam jsem slavil komunikační úspěch! Německy se značnou pomocí rukou a nohou jsem si objednal 2 deci coly do půllitru a dolít vodou. A teď pozor! Dostal jsem přesně to, co jsem si objednal!
Teď už se na obloze objevují mraky a pofukuje větřík, takže pokračuju dál na Forst (Lausitz) a tam snad dám nějakou delší pauzu.

Před vstupem do města jsem ještě našel místo, kde se dalo vlézt do Nisy. Hned jsem se tam vykoupal, protože i přes včerejší koupání jsem už zase hrozně smrděl. Na protějším břehu bylo místní proslulé rozárium. Patrně ne tak zajímavé, jak se tvrdívá, protože mě odtamtud nikdo neviděl - nikdo tam nebyl!
Když jsem vylezl od řeky, zjistil jsem, že 300 metrů ode mě stáli celou dobu policajti. Těžko říct, zda by byli prudérní, kdyby mě viděli.
A o dalších 200 m dále stálo koupaliště. Ale vzhledem k tomu, jak bylo přeplněné lidmi, je dobře, že jsem se vykoupal jinde.
Teď sedím v čínském bistru ve Forstu, dobíjím baterie a žhavím wifi.
K jídlu hamburger a fotbalová cola s Mesutem.

Forst je původně textilní město, které po krachu hlavních textilek postupně vymírá. Dle vzhledu města lze soudit, že hlavní stavební boom, nastal z pohledu historií měst až nedávno. Dlouhé rovné nezáživné ulice (kam se hrabe Třída Václava Klementa v Boleslavi), kterými člověk musí projít, jsou zdrcující.
Za městem se otevřela zemědělská rovina. Taková sice třeba i fajn krajina, ale bez šmrncu...
To už jsem hledal místo kde postavit stan. Dlouho vedlo dlouhé čerstvě posečené obilné pole, které při svém okraji nabízelo silnou vrstvu uježděné slámy. Pak se mi zalíbilo místo na kraji vesnice. Hned vedle domu. Jenže když jsem tam šel žádat o svolení, zjistil jsem, že mají jakousi bezpečnostní bránu, kterou nikdo bez ovládání neotevře a nemají zvonek. Šel jsem tedy zase dál. Už už jsem chtěl stavět hned vedle prašné polní cesty (prašné tak, že když se člověk prošel po trávě vedle cesty, zvedl se oblak prachu), když jsem došel na křižovatku cest. Vedle křižovatky se rozkládal vysekaný travnatý trojúhelník. Sice ne žádná pěkná tráva, ale co...
Protože si mě za poslední hodinu oblíbil jeden ovád, nebo se na mě střídají, postavil jsem ze stanu moskytiéru a zalezl dovnitř.
Pak jsem se zaposlouchal do hluku kombajnu, který se ušislyšně (to jako očividně, ale se zvukem) přibližoval. Inu vylezl jsem zase ven obhlédnout situaci. Došel jsem asi o 400 metrů dál, kde 2 kombajny zpracovávali řepkové pole. Vzhledem k tomu, že z jedné strany vedle stanu mám také řepkové pole, šel jsem se raději zeptat jejich šéfa: "Diese Tag nur diese Platz und Schluss?" Pak jsem mu vysvětlil, proč se ptám a on že v pohodě, že tam, kde stan mám, ho mít můžu.
Kromě toho, že v noci očekávám návštěvu kanců (obilné pole má systém: 25 metrů obilí, 5 metrů remízku), tak jsem ještě v prachu cesty objevil ptačí stopy o rozměru lidské ruky! Doufám, že ten polní pštros nežere lidi :-D A i kdyby, už se tu ozývala častá a opakováná střelba, takže ho snad nějaký myslivec dostal.
K večeři jsem si dal housku s onou tajemnou sklenicí z rána. Přiznávám, že jsem k ní přistupoval s nedůvěrou, ale je vynikající! Je to nějaké hodně mastné zavařené maso. Jestli se dárce podívá na tento web, tak: Danke schön, Herr von Pusack!
A vám ostatním pomalu dobrou noc.
Ale abych nezapomněl, zítra mě čeká něco, co mě už dlouho motivuje. Co to je? Nechci to zakřiknout, takže prozradím až to bude jisté.
Odkazy stále nefungují, ale pokud si je prý zkopírujete a cosi upravíte, podaří se vám je zprovoznit.
 http://maps.google.com/?q=51.792514%2C14.628831 

V noci se kolem stanu ozývaly rozmanité zvuky. Ani jsem netušil, kolik zvířátka umějí různých skřeků. Kam se hrabe safari! Nicméně možná i diky tomu, že jsem vedle stanu pohodil týden nošené ponožky, se nic a nikdo nepokusil proniknout až do přímého kontaktu.
Ale ráno! Když jsem kolem řepky procházel, chrochtalo a hýbalo se snad celé pole.
Po několika set metrech jsem odbočil na cestu, která sice nebyla v mapě, ale vedla ideálním směrem. Kdo mohl tušit, že bude slepá?! A pak že všechny cesty vedou do Řima... Tahle vedla jen k posedu.
Možná kilometr zacházka, ale snad jsem si to vybral už za celý dnešek.
Nabírám směr Guben a JDU!

Další šlapání de facto stejné jako včera. Protipovodňový val podél Nisy...
Slunce pálilo a cesta byla dlouhá. Vskutku nic záživného. Až jsem se dostal k jednomu strženému hraničnímu mostu. Stržena byla jen asi dvacetimetrová část mezi řekou a valem. Takže když k tomuto torzu přidělali před šesti lety železné schody, je opět schůdný. Samozřejmě jsem si jen tak cvičně do Polska zašel.
Během odpočinku na tomto místě dorazila jako mnoho dalších cyklistů i skupinka 4 dorostenkyň a jednoho muže ve věku asi 50 let. Mluvili česky, tak jsem pozdravil: "Dobrý den!" Pak jsem se s pánem dal do řeči, vysvětlil mu své plány, a jeho zajímalo, jestli nevím, jestli se tu dá někde dostat k řece, tak, aby se dalo koupat. Řekl jsem, že nevím, břehy jsou tu totiž obrostlé neprůchodnou vegetací. A hned na to jsem spěchal pryč, abych nebyl svědkem nějakých téměř pedofilních nepřístojností.
Asi o kilometr dál jsem si místo na koupání přecijen našel. Bylo to před jezem v místě, kde vodáci vytahují lodě.
Hned jsem tam nahý hupsnul, nehledě, že je to 5 metrů od frekventované cyklotrasy. Pořádně jsem se namydlil, opláchl a šel dál. O další kilometr dál jsem opět uviděl českou skupinku. Museli kolem mě projet zrovna když jsem se koupal. A považuji za nespravedlivé, že oni mě viděli se koupat nahého a já pak viděl jen dorostenkyně v dresech po kolena ve vodě (pán dělal zatím údržbu kol, ale ten mě nezajímá).
Teď odpočívám asi 3 km od Kerkwitz, kde mám domluvený Couchsurfing. Pro ty, kdo nevědí, co to je, jedná se o sociální síť na internetu, kde si lidé vzájemně nabízejí přespání u sebe doma na gauči. Zdarma! Mně gauč přislíbila Sabine, za což jí patří velký dík.

Po troše nervozity, že se mi nejdříve nepodařilo dovolat se ani na jedno ze dvou telefonních čísel na Sabine proběhlo už pak setkání v pořádku. Sabine mě vyzvedla autem a dovezla k ní domů do Deuwitz (snad se to tak píše). Dala mi na výběr jestli chci jet s ní za jejími přáteli a pak jít s jejím synem Arthuren plavat, nebo zůstat u ní doma. Řekl jsem, že se radši osprchuji, zaúřaduji na internetu (k čemuž mi nabídla vlastní notebook) a odfrknu si po dnešní dřině. To vedro mě na 30 km skutečně zničilo!
Pak mě nechala samotného doma s tím, že je mi vše k dispozici. Ruku na srdce, kdo z nás by to udělal?
Dnešní večer jsem si poslední dny idealizoval, ale i tak předčil očekávání. Velké díky všem, kteří nezištně pomáhají lidem na cestách!
Jestli zítra vyrazím dál, nebo si udělám volný den ještě nevím. Uvidím po konzultaci se Sabinou.
Jsem hostem v cizím domě, takže dnes ze slušnosti Brou noc bez gps souřadnic.

Nespal jsem sice na gauči, ale na matraci, ovšem tím lépe! Ač mi spaní na karimatce nevadí, bylo příjemné po takové době přespat zase na něčem měkkém.
Spal jsem 11 hodin a docela to po včerejší horké dřině bodlo.
Sabine říkala, že jsem vítán i na další noc, takže si dám jeden volný den, abych trochu zrelaxoval pokecal se Sabinou a Arthurem.

Než se vrátila Sabine z práce, hrál jsem si s jedenáctiletým Arthurem s legem. Samozřejmě jsme probrali i Minecraft. Patrně sjednocující téma všech chlapců bohatší části světa. Pak mi prozradil, že se narodil a 7 let žil v Anglii, takže dobře anglicky umí díky tomuto. A já už před tím začínal mít trauma, z toho, že i tak malý kluk mluví lépe než já jak německy, tak anglicky. Pak Arthur koukal na TV, zatímco já si četl anglickou knížku Potrhlé zajímavosti. Když Sabine přijela, vyrazili jsme dovézt kamarádku její maminky z vesnice do vesnice na návštěvu. A v mezičase, než jsme ji vezli zpátky, jsme navštívili devadesátiletého vitálního pána, který býval jejím klientem - je totiž asistentkou starých lidí. Pán byl skvělý! Měl celé hospodářství, které nám ukazoval. Mohu říci, že se tato domácí hospodářství od těch našich moc neliší.Vzpomínal, kde byl v Čechách na dovolené, byl nadšený třeba z 'Jeschken' (pro neznalé němčiny: Ještěd). A když se dozvěděl o mě cestě byl nadšený a obdivoval mě! Nicméně pak v paměti vypátral, že s Wehrmachtem mašíroval pěšky z Norimberku do Maďarska. Čímž mě teda trochu naštval :-D Když jsme se loučili, tak mu Sabine našla na dvorku deseticent. A ten mi věnoval pro štěstí na cestě. Když jsme paní vyzvedli z návštěvy a dovezli domů, jeli jsme se vykoupat k Deulewitz See. Teď jsme zpátky doma. Sabine bude tak skvělá, že mi vypere oblečení a uvaří. Jsem jako v bavlnce.

Navečer za Arthurem přišly 3 děti ze sousedství. Jejich hru, kdy postupně zadávali Arthurovi slova a on je hláskoval jsem rozšířil o část, kdy mi ta slova museli vysvětlovat. Bylo fajn hrát hru, kde jsou děti chytřejší než já :-)
Pak jsme měli k večeři místní specialitu: brambory s "kvark". Nevěděl jsem co to je, ale když jsem uviděl, pochopil jsem. Prostě brambory s tvarohem (Quark). Jediný rozdíl oproti těm našim je, že k tomu nedávají máslo, ale přilévají lněný olej. Chuť de facto stejná. Jo a ještě je rozdíl v tom, že šnytliku říkají "šnytl".
Dovolená pomalu končí, zítra pokračuje dobrodružství!

Tahle výprava je jako hodně výrazně kroucená horská dráha emocí. Včera jsem byl nesmírně šťastný a dnes jsem smutný, protože opouštím někoho, koho vlastně ani pořádně neznám, ale kdo mi tím, co pro mě udelali, ač mě taky neznali, přirostli ohromně k srdci.
Je to důkaz a protiargument všem těm škarohlídům, kteří už nevěří, že ještě existují hodní a bezištní lidé.
Skutečně bezištní, protože za nocleh, jídlo, praní, mytí jsem nic neplatil. Tak funguje Couchsurfing!
Zapojte se do něj také. Nemusíte cestovat, stačí nabízet gauč. Neumíte jazyky? Nevadí, můžete hostit jen Čechy. Nemáte doma místo? Stačí jen gauč, skutečně. Sabine má byteček velký jako někteří jen obývák. A že nemáte ani gauč? Taky nevadí. V couchsurfingu nemusíte ani nabízet ubytování. Můžete jen nabízet setkání. Sejdete se v kavárně, pokecáte, jako znalí místního prostředí se podělíte o cenné rady, nebo člověka provedete po vašem městě. Ale v Couchsurfingu je dovoleno klidně jen surfovat po cizích gaučích. Ano, nabízí se otázka, zda to není jen zneužívání systému, ale bere se to tak, že už svou návštěvou obohatíte svého hostitele. Už jen tím, že mu něco řeknete o sobě, o své zemi a tak.
Zpět k mým zážitkům. Večer odešel Arthur spát ke kamarádům, a Sabine ráno opět spěchala do práce už v 5 hodin. Ač jsem říkal, že si klidně přivstanu, říkala, že nemusím. Že klidně mohu spát dál a odejít, kdy chci. Trval jsem tedy alespoň na tom, aby mě ráno vzbudila, abych se mohl rozloučit.
Ráno jsme se rozloučili, já ji jako alespoň malou splátku dluhu dal dva náramky přátelství, které po cestě za chůze pletu právě pro lidi, kteří mi pomohou.
Pak jsem ještě dospával. Po probuzení jsem vykonal ranní rituály, došel si na půdu činžáku pro usušené čistě oblečení a s velkou melancholií za sebou zavřel dveře.od bytu.
Teď vyrážím do Gubenu, který už jsem včera plánoval vynechat, ale byla by to asi škoda.

Neuzelle byl dobrý nápad. Je to tu hezké a klidné. Turistů tak akorát, tj. málo :-D
Jak je vidět má fotkách, je zde klášter s barokním kostelem. Interier stejně jako v jiných barokních kostelech působí stylem: hele, tady je ještě trochu místa, musíme sem rychle nebo dát. Ale nevím, jestli je to objektivní, nebo jen pocit způsobený současným rozpoložením, docela se mi to líbilo. Nějak to bylo dobře zkombinované, nebo co.
Za kostelem je ještě klášterní zahrada, která je vidět na další fotce. I ta je vkusná a klidná.
Teď sedím v hospodě před klášterem a snažím se nemyslet na to, jak moc je předražená. Dneska se ode mě ty peníze kutálí...
Až dojím, čeká mě poslední dnešní část - odejít z Neuzelle a dotoulat se k nějakému místu, kde bude místo na stan bezpečné i v bouřce.

Celý dnešek jsem šel po takové skoro české krajině. Něco jako Polabí s borovými lesy. Žádné velké kopce, ale zvlněné to bylo. Překvapilo mě, že když člověk uhne jen pár kilometrů z cyklotrasy u řeky, změní se ta krajina o tolik. Tedy na Český ráj to samozřejmě nemá, ale i tak. Dokonce tady i v zakoutích křoví najde člověk nemálo odpadků. To v Horní Lužici nepřicházelo v úvahu!
Z Neuzelle jsem ušel ještě asi 6 km, během kterých jsem chytil druhý dech a byl bych schopen dojít mnohem dál, nebýt toho, že kousek před sebou už mám poměrně velký Eisenhüttenstadt a zároveň ve Frankfurtu potřebuji být až navečer, protože pokud to klapne, mám tam ještě jeden gauč na přenocování.
Po komunikaci s domácím zázemím, zda se mi nezdá, že se to celý den předbouřkové počasí uklidnilo, jsem se dozvěděl, že bouřka podle meteorologů skutečně nehrozí. Postavil jsem proto stan hned na kraji lesíka na mechu, který je stejně měkký, jako matrace u Sabine. Stan byl vysvobozením,
protože je tu strašně komárů. V jednu chvíli mě začaly svědět nohy,
tak jsem si na ně instinktivně sáhl,
abych zjistil, od čeho, a tím jsem ze sebe doslova setřel 3 komáry plné krve. Následné nastříkání repelentem sice hodně pomohlo, ale stanová moskytiéra je lepší :-)
Dnes se mi sešla zase spousta zpráv, ve kterých mě povzbuzujete a informujete o počasí doma, které by sem mohlo dorazit. Opět všem děkuji a omlouvám se, že neodpovídám každému. Jednak, kdo mi nenapíše svou mailovku, tomu odpovědět nemůžu, protože u sebe nemám standardní seznam svých kontaktů, a jednak to nestihám. To už bych ten mobil nedal téměř z ruky :-) Ale vězte, že čtu všechno a jsem vděčný všem, kdo mi cokoliv napíší. Máte to u mě!

Málem jsem zapomněl dodat místo, kde stanuji. Bouřka asi nebude, ale vítr fouká. A zrovna pod břízou ten vítr akusticky vypadá větší. Pro větší odvahu dávám do uší sluchátka a zapínám Cimrmanův Záskok. Brou noc.
 http://maps.google.com/?q=52.115735%2C14.639201 

V noci přišla malinká přeháňka a vítr ustal. Spalo se fakt dobře. Až do chvíle, kdy na stan zasvítilo slunce. To začalo být vedro k nevydržení a musel jsem vstát.
Po chvilce jsem došel do Eisenhüttenstadtu, na jehož okraji stálo něco, co vypadalo nejdříve jako vězení, ale pak jsem pochopil, že se jedná o uprchlický tábor. Nebylo příjemné vidět ty lidi v oknech, jak přes plot pozorují zbytek světa, od něhož je dělí právě jen ten plot a pak politika. Obzvlášť zvláštní pocit to byl ve chvíli, kdy koukali na mě, na mě, který je teď tak obrovsky svobodný!
Eisenhüttenstadt, český něco jako Slévárenskoměsto, byl založen 1950 jako Stalinstadt. To, že je to město založené na zelené louce teprve před nedávnem je znát všude. Má široké racionálně uspořádané ulice. Čím blíže jste k centru, tím rádoby starobylejší budovy potkávate. Tím, že je město posovětsku naddimenzováno, působí poměrně vzdušně a části, které jsou zrekonstruované vypadají vlastně docela příjemně.
Nakoupil jsem v Lidlu, dal si k pozdní snídani opět další kebab (tímto zdravím kolegy Dlaska a Dvořáčka) a chystám se podél Acelor Mittal projít dál na sever.

Lidi! Lidé! Lidé jsou to, o co při cestování jde především. Jdu si vám takhle 2-3 km kolem Aceloru po úplně rovné průmyslové ulici, když jsem si všiml, že, jak jinak, ta ulice konči branou do areálu. Co teď? Vzal jsem do ruky mapu a vyšlo mi z toho, že jediná možnost je, se zase vrátit. Asi 5 km zacházka...
Ale v tom vedle mě zastavilo auto a v něm paní, jestli mi může nějak pomoci. Tak jsem jí ukázal mapu, na kterou silnici bych se potřeboval dostat. Ona zajela ke kraji, vzala si brýle na čtení a mapu prozkoumala. Když se zorientovala, tak: "Pojď, nasedni si, já tě tam vezmu!" A tak vlastně proč ne? :-D
Nějak se mi povedlo se i s batohem nasoukat na přední sedačku a už jsme jeli. Já jí řekl o své cestě, dal samolepku s webovou adresou a ona byla úplně nadšená. Vyprávěla, jak když byla mladá a měla období Sturm und Drang (jen díky gymnáziální literatuře vím o co se jedná), tak vandrovala v Tatrách. A pak mi vyprávěla cosi o Aceloru, ale tam už jsem se trochu ztrácel v překladu.
Zvala mě i na jídlo a pití, ale to už jsem odmítl. Nechci všechny ty pomoci zneužívat. Když mě vyložila na začátku cyklostezky, tak jsem se s ní ještě vyfotil. Fotku nemám v mobilu, ale ve foťáku, takže ji snad přiložím večer.
A tím ve mně dozrálo rozhodnutí, o které se s vámi už brzo podělím.

Celou dobu jsem šel po cyklostezce podél hlavní silnice. Takže šeď, nuda a šeď... Jedinou zábavou byla mp3ka a pletení náramků.
Kromě levné špatné zmrzliny v Brieskow-Finkenheerd přišlo rozptýlení až v poslední vesnicí před Frankfurtem. Nade mnou neškodné bílé mráčky, jen kdesi v dáli bylo vidět přeháňku. Ale v tom najednou, skutečně asi během 10 vteřin naprostá průtrž mračen! Kolem mně nic, kam až se dalo schovat. Žádná stříška v domovních dveří, natož autobusová zastávka. Jediná možnost - stromy v aleji, kterou jsem procházel. Jenže neměly téměř žádnou korunu. Takže jsem se připlácl na kmen a využíval toho, že prší našikmo. Byl jsem tak trochu ve srážkovém stínu, což se o batohu říct nedalo. Takže když batoh byl už mokrý a já začínal být také, vytáhl jsem hbitě pláštěnku, navlékl si ji a zaklekl batoh. Když mě to klečení přestalo bavit, nemotorně jsem si pod pláštěnkou batoh nandal a vyrazil dál. Noviny, které byly v síťce na vršku batohu jsem rovnou vyhodil do první popelnice. Pršet přestalo asi po 15 minutách, ale dosušil jsem až ve Frankfurtu na lavičce.
Teď mířím je Georgovi u kterého budu snad spát.

Tak už gaučuju. A protože je neslušné hrát si s mobilem, podrobnější příspěvek až ráno.

Předně poznámka: z jakýchsi technických důvodu se mi nezapsal příspěvek z 21. července 17:20. Nicméně už jsem ho doplnil a níže si ho můžete dohledat.

Frankfurt na mě zapůsobil stejně jako loni. Ani se moc nedivím, že jsem vzdal právě tady. Není to ošklivé město, ale na mě tu snad působí negativní vlny, nebo co...
Předměstí je nekonečně dlouhé a o ničem. Nevyniká krásou, ani ošklivostí. Prostě nijak nezaujme.
Centrum města už znám pomalu jako své boty. Jsou tu pěkné budovy, na které je radost kouknout, ale stejně mě spíš než touha po dalším cestování přepadla chvíli nechuť. Dnes ráno má ještě jednu šanci, uvidíme, zda se dojem zlepší.
Po tom, co jsem si odpočinul na lavičce u mostu do Polska, vydal jsem se hledat Georgův byt. Jenže se přihnala bouřka a ve chvíli, kdy jsem zrovna měl dosušeno z odpolední přeháňky, jsem stál pod stromem a rychle na sebe znovu házel pláštěnku. Tentokrát jsem to stihl, takže až na boty a právě pláštěnku jsem zůstal suchý (znovu děkuji kolegovi PTR za zapůjčení tohoto deštiodolného obleku). Padaly i kroupy, takže jsem pod stromem radši zůstal a až po chvíli se přesunul do průjezdu. Když největší příval ustal, pokračoval jsem v pátrání. Prošel jsem kolem nádraží, ze kterého jsem loni odjel (tentokrát jsem na to chuť neměl) a pokračoval přes několik ulic dál, až jsem našel ten správný dům.
S Georgem jsem byl domluvený, že nebude doma a že mi otevře jeho kamarádka. Před domem zrovna byla nějaká hezká Němka, jaký oxymorón, která mi chtěla pomoci s hledáním správného zvonku. Nejdříve jsem zjistil, že ona tou kamarádkou není a pak mi poradila zazvonit na Schmidtovi, což jsou jeho přímí sousedi, a tedy by mezi nimi mohla být jeho kamarádka. Zazvonil jsem a bzučák mě pustil dovnitř. Pan Schmidt stál ve dveřích svého bytu v prvním patře v trenkách a ptal se, co chci. Začal jsem tím, jestli umí anglicky. To ho rozezlilo a odpověděl, že neumí, ačkoli celá další konverzace pak pokračovala anglicky. Po tom, co jsem mu vše vysvětlil, mi zase on rázněji vysvětlil, že on tou kamarádkou rozhodně není a klíč od Georgova bytu nemá. Vrátil jsem se před dům a čekal, co bude.
Za chvíli dorazila drobná blondýnka a hned mě odhadla na couchsurfera. Byla to ta kamarádka a měla ještě větší zpoždění, než já.
Jak vyšlo najevo, šlo o Ukrajinku, která teď žije tady, učí se německy a s Georgem se znají z tanečních kurzů.
Pak Georg udělal večeři, pohovořili jsme a nakonec slečnu vyprovodil domů.

Jeste jsem malem zapomnel na fotku te pani, co me svezla. Tady je:

Podle zvuků zpoza okna celou noc pršelo. Trochu mě uváděla do rozpaků představa už od rána šlapat v dešti. Naštěstí s východem slunce přestalo a je skvělé počasí na chození. Polozataženo, ideální teplota a neprší.
K snídani Georg rozpekl bochánky, ke kterým nabídl vše možné. Já si dál slané máslo a vynikající španělskou šunku. A k tomu všemu byl ještě dokonalý čínský čaj. Tak vynikající snídani jsem neměl ani nepamatuju!
Teď dojdu nakoupit, prokličkuji kolem památek, které jsem ještě neviděl, a zase dál na sever.

Ráno jsem si vzpomněl na jednu písničku, kterou jsem si zapomněl vzít s sebou. A když jsem vešel do Kauflandu, zrovna ji hráli. Skvělá náhoda.
Po nákupu, když jsem vracel košík, se vedle mě stará paní pokoušela použít svůj žeton na košík a nefungoval jí. Tak jsem jí věnoval svou pětikorunu, která má v nákupněkošíkových měnách hodnotu jednoho eura.
Po vandrování městem se můj pohled na Frankfurt trochu zlepšil, ale pořád ve mně zanechává pachuť. Jedná se o hansovní město, s vlastní univerzitou, které bylo několikrát v dějinách okupováno a zničeno. Během Třicetileté války město vyplenili Švédové se Skoty a v roce 1759 ho okupovali Rusové.
V dnešní době je v odborných kruzích významné svým výzkumným institutem zabývajícím se polovodiči. Ostatně v tomto institutu jako výzkumník Georg pracuje.

Krajina se ještě jednou, asi naposledy, zbláznila! Přišly kopečky.
Zrovna, ve sjezdu z jednoho z klesání kolem mě projela skupinka cyklistů z nichž vypadla publikace s mapou a informacemi o celé Neiße-Oder Radweg. Křičel jsem na ně, ale neslyšeli mě. Co já bych s tou knížkou dělal?
Počkal jsem tedy na dalšího cyklistu, jemuž jsem ji předal a instruoval ho, že kdyby je dojel, ať ji zase vrátí jim.

Myslím, že je čas vám prozradit mé rozhodnutí, které ve mně zrálo delší dobu a včera dozrálo. Během cesty se mi pohled právě na cestu změnil. Už ji nechápu jako výzvu, kterou je nutno za každou cenu zvládnout. Začal jsem ji chápat jako úžasné dobrodružství, které si chci užít tak, jak si jej užívám teď. Už mi nejde o to, abych mohl po hospodách machrovat, že jsem došel k moři, ale doužít si dobrodružství až do konce. A vzhledem k tomu, že zítra dojdu na Polské hranice a tam mě podle mapy čekají denní etapy založené na tom, že půjdu celý den rovně rovinatým lesem, rozhodl jsem se, že Pěšky k moři měním na Volným stykem k moři. Asi zvolím autostop a uvidím, jestli rovnou až k moři, nebo se zastávkami na zajímavých místech. Samozřejmě pěší přesuny zůstávají součástí, ale už nejsou podmínkou. Vím, že fyzicky na to mám, abych tam došel. Nic mě nebolí. Psychicky asi taky, protože jsem se už 3x dokázal překonat. Na začátku, pak když David odjel domů a nakonec dneska, když jsem překonal blok jménem Frankfurt a přešel pěšky až za něj. Je to paradoxní, ale právě vnitřní zklidnění několikadenní chůzí změnilo mé myšlení natolik, že umanuté trvání na chůzi pro mě začalo postrádat smysl. Už mi nejde o výkon, jde mi o dobrodružství!

Jen co jsem vyhlásil, že už mi nejde o výkon, ale o to užít si cestu, začalo pršet. A stále prší. A má pršet do rána. A zítra také...
Takže jsem se v dešti, který není na pláštěnku, ale na bundu a batohovou pláštěnku to zase jo, vydal na kopec, ze kterého maršál Žukov velel svým vojskům postupujícím k Berlínu. Na tom samém kopci se prý dodnes nachází jeho bunkr, na který se chci podívat.
Vymotat se z Lebusu správnou cestou, ač je to malinké městečko bylo docela těžké. Ale nakonec cestou přes hřbitov se mi to povedlo :-)
Po dvou hodinách nepřetržité chůze, protože v dešti není kromě lesa kde odpočívat a v lese jsou zase mraky komárů, kteří si na mně i bez zastavení vydatně smlsli (nohy i obličej), jsem se konečně dostal až za kopec, kde stojí koncem války zničený a později zakonzervováný kostel, od něhož by se člověk měl dát na západ a pak zpátky na jih, Protože od jihu k bunkru žádná přímá cesta nevede. Já však sedím pod přístřeškem před dveřmi do onoho polozničeného kostela a přemýšlím, co dnes dál. Předně si tu asi uvařím hodně polévky, protože je to široko daleko jediný přístřešek, kde se dá vařit tak, abych nezmokl, a pak buď ještě najdu ten bunkr, nebo na přilehlém celkem vhodném plácku rovnou postavím stan, zalezu do spacáku a začnu se válet. Ještěže jsem si dnes koupil nové noviny!...

Po polévce jsem dostal znovu elán. Takže jsem se zase sbalil a i přes sílící déšť vyrazil k bunkru. Bylo to slabých pár kilometrů, takže jsem tam hned byl. Na místě je vybudovaný jakoby vchod do bunkru v místě, kde dříve býval. Dnes už je samozřejmě zřícený. Nicméně zachovaly se spojovací zákopy, kterými může člověk procházet a dostat se tak až ke zrekonstruováné pozorovatelně, odkud Žukov sledoval dění na bojišti. Ovšem pokud měl z onoho místa stejný výhled, jaký tam je dnes (viz foto), divím se, že bitvu o Seelowské výšiny vyhrál :-)
Bitva o Seelowské výšiny znamenala poslední německý odpor před vpádem Sovětů do Berlína. Maršál Žukov (to je ten pán, co po válce musel hrozně ztloustnout, aby se mu všechna ta vyznamenání na hruď a panděro vešla) se tu při závodě o Berlín, na rozdíl od maršála Koněva na Nise, nečekaně zdržel. A to i přes to, že do bojů nasadil vše, co mohl. Oba břehy Odry prý tehdy byly tak přeplněné technikou, že se v postupu vzájemně blokovala. Při hlavním nočním útoku byly použity obrovské reflektory, které měly osvětlovat bojiště a urychlit zlomení německého odporu. Nicméně nebylo to tak snadné. Sovětské útočící jednotky opakovaně žádaly o vypnutí reflektorů, protože Němci snadno trefovali dobře viditelné siluety Sovětů. Ale Němcům zase světla naháněla strach, protože se domnívali, že se jedná o nějakou novou ruskou zbraň. Jak víme, Žukov nakonec odpor prolomil a do Berlína se dostal.
Od bunkru jsem se vrátil zpět je kostelu a po přístřeškem začal stísněně rozestavovat stan, který jsem pak přenesl asi 20 metrů dále.
Při kotvení stanu se stala věc, které doteď sám nemůžu uvěřit: v dešti mě přes ponožku štípla vosa! Vzal jsem si Zyrtec, vydesinfikoval to a potřel silnou vrstvou Fenistilu. Doufám, že kotník neopuchne.
Teď už ležím ve stanu přikrytý vlhkou bundou, kterou tak suším svým tělesným teplem. A doufám, že kostel nezvoní každou hodinu, jinak se nevyspím. Teď velmi hlasitě odbíjel 18:00 a trvalo mu to 3 minuty.

Pokud si do příště do stanu zavedu i odpad, nebude mi tu vlastně nic chybět. Ale tím, jak člověk ve stanu pořád pije, jí, pije, jí a pije, musí občas ven na déšť. A to nejen, že zmoknu, ale také mi sem nalétají komáři.
Před chvilkou si dál déšť trošku pauzu. Jen krápe, ale nebojím se, že by znovu nezačalo pršet víc.
Večer mi docela utekl. Nejdřív jsem četl noviny a pak se dal do Cimrmana a pletení náramků. Než jsem se nadál, už se setmělo.
Pro bližší představu, kde jsem: http://maps.google.com/?q=52.499430%2C14.577683
Brou noc

Čekal bych, že na místě zničeného kostela a kde umíralo mnoho lidí násilnou smrtí bude strašit. Ale nestrašilo. Ani zvon v noci nebimbal. Takže ve výsledku se spalo skvěle.
A ráno... Nejdřív si postěžuji: Slimáci mi uslintali a posrali celý stan! Jeden z nich mi i vlezl do boty! A už také vím, proč mě štípla ta vosa. Metr od stanu mají totiž vosy v zemi hnízdo a je dost dobře možné, že jsem do něho včera šlápl (kotník malinko napuchlý, ale je to v pohodě).
A teď to pozitivní: K ránu přestalo pršet! Na obloze byla rozfoukaná oblaka a svítilo slunce. Teď se sice začíná pomalu zase zatahovat, ale to už mám v klidu a pohodě ranního slunce sbalený stan a sedím opět před dveřmi kostela, kde snídám. Neoblíbenému balení stanu v dešti jsem se tím vyhnul. Jak se mohla tak moc mýlit proslulá norská meteorologická služba nechápu. Ale asi mě má prozřetelnost ráda :-)

Po krátké chvíli jsem se z Reitwein dostal zpátky má břeh Odry a pokračoval po protipovodňovém valu. Opět!
Zase nic moc zajímavého. Kromě toho, že tentokrát už měla Odra i boční ramena, v nichž rostly třeba lekníny.
Po ranním slunci už dávno nebylo ani vidu. Bylo zataženo a foukal stále silnější vítr. Pro jistotu jsem si musel i uvázat klobouk. Což o to, já byl v klidu, ale všichni cyklisté jeli v protivětru.
Když jsem se přiblížil k Polským hranicím, začalo pršet. Naštěstí to byla jen přeháňka, takže jsem pořád suchý. Až na boty, které jsou mokré ještě mě včera.
Za mostem přes Odru jsem se podíval do místní Kostrzynské pevnosti. Je to pevnost typu Terezín, Vyšehrad, Naarden. A ač jsem si dodnes myslel, že náš Terezín, je ostudně zchátralý, tak oproti tomu, co mají tady, je zlatý! Až na dvě rekonstruovaná místa se jedná jen o zarostlé ruiny.
Moc jsem se tam nezdržel a popošel dál do města. Ne daleko. Jen do McDonaldu na okraji, kde jsem upřednostnil jistotu zásuvky na dobíjení a wifi, před kvalitou jídla.

V polském Lidlu mají zrovna akci Česká piva. Nicméně já radši nakoupil sladké. Místo tatranek apeninky a místo brumíka lubisie.

Za Kostrzyn nad Odra už jsem začal stopovat. Chtěl jsem se dostat do Moryń. Během půlhodiny u mě zastavili asi 3 řidiči, ale jeli jinam, než jsem chtěl. Ten poslední mi nabídl, že mě aspoň hodí do příští, asi 6 km vzdálené, vesnice. Byl to kluk starý asi jako já, který uměl anglicky, takže jsme si celkem pokecali. Říkal mi, že se tady zrovna bude konat hudební festival Woodstock a ptal se, jak se u nás jmenuje Batman. Podle nějakého jejich vtipu, se prý v češtině jmenuje Netopýrček, nebo tak nějak. To si pak budu ještě muset ověřit doma na internetu.
Když mě vyložil, zjistil jsem, že směr Štětín, kterého se držím, i když chci udělat ještě pár odboček, se z hlavní silnice odpojuje na silnici, kterou nikdo nejezdí. No, co se dalo dělat, hodil jsem batoh na záda a vyrazil pěšky po rovné silnici, jejíž konec nebo nejbližší zatáčka nebyly vidět. Vždy když se blížilo auto, zvedl jsem palec a doufal. Naštěstí mi zastavilo asi už páté auto (po 5 minutách). Když jsem nastoupil, řidič telefonoval. Telefonoval ještě pár kilometrů, během níž jsem si všiml, že mu na vnitřním zpětném zrcátku visí pouta, která jsou vyrobena jako dva umělohmotné stahovací pásky. Prostě taková pouta, jaká, jestli se nepletu, používá teď Útvar rychlého nasazení. Musím říct, že na klidu mi to nepřidalo :-D
A když pak začal něco hrabat v přihrádce svých dveří, už jsem držel v ruce pepřový sprej. Schovaný za batohem, pochopitelně.
Ale vytáhl na mě jen svou vizitku na památku (je to okenář). Tak jsem mu zase já dal svou samolepku. Pak jsme se snažili domluvit, kam chci a kam on jede. Domluvili jsme se, že mě hodí do Mieszkowice. Potom přišla řeč na to, že je myslivec a proto má ta pouta. Asi jimi svazuje běhy. Také mi pochválil mou polštinu, prý jestli jsem od polských hranic. Prozradil jsem mu, že celou dobu mluvím česky. Tak byl překvapen, jak je to podobné polštině.
Když mě vyložil, usoudil jsem, že když mi do tmy zbývá ještě asi 5 hodin a nějakých 8 km, dojdu to už pěšky. Jenže po 2 km u mě zastavila bílá dodávka, a postarší pán, že jestli chci svézt. No, tak proč ne? Zeptal jsem se, jestli si batoh můžu dát do dozadu do nákladového prostoru. Když jsem odsunul ty dodávkové dveře, bylo vše jasné. Pán byl včelař! Tím jsem tedy hned započal rozhovor. Upozornil jsem ho, že moje mamka právě nedávno včelařinu dostudovala. To aby pochopil, že o tom něco vím, a bylo by zbytečné mi dělat přednášku, jak se včely chovají. S tímhle Polákem jsme si ale konečně rozumněli hned napoprvé. Bylo to skvělé! Jen tak pro zajímavost: 180 včelstev! Vtipná situace přišla ve chvíli, kdy na křižovatce chtěl, abych mu pohlídal pravou stranu. Já mu to odkýval, ovšem došlo mi to až na poslední chvíli. Takže jsem to nakonec stihl, ale jentaktak! Jenže nic nejelo, takže to vlastně bylo fuk :-D
Když jsem přišel do historického centra Moryne, začínala zrovna malá bouřka. Takže sedím u pizzy, čekám až se to přežene, abych si pak mohl prohlédnout město a odtáhnout někam tábořit.

Občas mi přijde, že tady v Polsku jsou tisíce let za opicema... :-D

Ale když Poláky někdo urazí řečmi o zarostalosti, vypustí na něj jeskynního medvěda!

Celé staré město Moryń je ještě dodnes obehnáno středověkou hradbou. Uvnitř je zachováno historické uspořádání a krásný kostel s mnoha zmínkami o Papeži Janu Pavlu. Když se prohlídce města vydáte k jezeru hned za hradbami, dostanete se na jezerní promenádu, která je součástí místního geoparku. A proto jsou podél celé promenády rozestavěné infotabule o vyhynulých zvířatech. Modely některých z nich jsou pak poměrně povedené, jak jste mohli vidět na fotkách.
Jezero samotné je, jak jsem se dozvěděl od včelaře, 80 metrů hluboké a hladina je 50 metrů nad mořem. Z toho logicky vyplývá, že dno je už pod mořem. Promenáda volně přechází v malou městskou pláž. Odtamtud jsem si to zamířil, dle mapy slepou, ulicí dlouhou asi kilometr. Předpokládal jsem totiž, že slepá být nemůže a bude tam někde zkratka. Tak slepá byla a zkratka žádná... Příště budu už mapě důvěřovat víc.
Když už to vypadalo, že dnes budu spát na nějakém nouzovém stanovišti ve vysoké trávě, nebo v křoví, našel jsem krásnou louku na opačné straně jezera. Hned za stanem mám dřevěné molo s pramicí, nad stanem impozantní dub a nebudu-li počítat igelitku s odpadky vedle stanu, je to skoro idyla. Navíc začalo poprchávat a svítí slunce, takže se nad jezerem udělala duha.

Abyste si nemysleli, že jsem se autostopem jen flákal, dnes mám dle krokoměru pěšky nachozeno 32 km, což je podobně jako jiné dny.
Taky se to projevilo na stavu obutí. Roztrhal jsem ponožky! A to dokonce nejsou ani ty, které jsem nosil celý první týden :-D Jo a udělal se mi puchýř na špičce ukazováčku pravé nohy. Jak se mi to povedlo netuším... Co je ovšem důležité, že to není nijak omezující. A když jsme u těch nohou, tak od vosy mě sice svědí celý kotník, ale to je asi tak všechno.
Spousta z vás mi píše, že už mají čtení mých zápisků jako rituál. Že si odpoledne, večer nebo i ráno udělají čaj/kafe a čtou si, co jsem ten den zažil. Jsem rád, že si to tedy neužívám jen já, ale mohu něco nabídnout i vám. Kdysi jsem někde četl, že když někdo cestuje, je jeho povinností se o své poznatky rozdělit, aby cesta měla smysl. Tím, že mé dělení se s vámi přijímáte, smysl má. Díky.
A jako tradičně umístění stanu (jen otázka jestli to dnes bude fungovat): http://maps.google.com/?q=52.870500%2C14.381671 

V noci se nestalo nic zajímavého. Jen to, že díky tomu, že jsem jsem včera přes den s překvapením zjistil, že už je pátek, se mi zdál sen, že jsem ve čtvrtek zjistil, že mám v pátek státnice, takže jsem se dostavil úplně nepřipraven a navíc jsem s sebou neměl nějaký nutný úřední list, takže mě stejně nemohli zkoušet.
Ráno bych si byl býval záplaval, ale voda je zelená jak Mácháč, takže si počkám na moře.
Znovu mi posloužil věrný přítel bulvár Bild. Jeho dvojstrana o tom, že je na Baltu zákaz koupání a x turistů se utopilo, mi přes noc krásně vyrušila boty. Vyrážím směrem na Chojnu. Nejdřív pěšky a uvidím, jestli mě někdo popoveze.

Za pochodu jsem dopsal předchozí příspěvek a začal si stříhat nehty. Jen na rukách, protože ty na nohách při chůzi zatím neumím. Ale pracuju na tom.
Než jsem si je ostříhal, už vedle mě brzdi auto a v něm muž kolem padesátky. Nestopoval jsem a i tak zastavil. Stejně jako včera včelař. Tentokrát už jsem se do auta s batohem málem nevešel. Ale nakonec se zadařilo a já ho měl jako náhradu zadržného systému. Pán uměl anglicky, takže nebyl problém si rozumnět. Říkal, že v Moryńi začíná dneska obdoba staročeských trhů. Jsem rád, že mě ten konzum minul. A že do opravy Moryńě investovali už hodně, a že ještě 5 let investovat budou. Já musím říct, že tam se ty peníze neztratily, protože město fakt vypadá pěkně.
Vyprávěl, že za mlada stopem projezdil celé Polsko. A shodli jsme se, že velký batoh je jako poukázka na pomoc od lidí. V Chojně mi nejdřív ukázal místo, kam si později stoupnout na stopa na Štětín, pak se se mnou vrátil do centra a vyložil mě u levné dobré hospody, kde se můžu nasnídat.
Vyměnili jsme si kontakty a rozešli se. Až v tu chvíli jsem si všiml, že nemá přední registrační značku :-D
Nejdřív jsem si město prošel a teprve potom se vrátil na snídani. Město je velké asi jako Kněžmost,
ale uprostřed je ohromný kostel Panenky Marie. Ale tím velký myslím opravdu velký. Za něj by se nestydělo ani lecjaké velkoměsto! Bohužel, prohlídky stejně jako v Kněžmostě zajišťuje infocentrum, které je ovšem na rozdíl od Kněžmostu přes víkend zavřené. Velká škoda.
Kromě kostela se tu zachovaly i 4 hradební brány, které jsou spjaty s českou historií. Jednak tyto brány ustály atak husitů, a jednak během třicetileté války těmito branami procházel Albrecht z Valdštejna, který město střídavě se Švédy několikrát okupoval. Bez zajímavosti není ani socha Jana Pawła II. a stará radnice.
Po prohlídce města jsem si v té skutečně levné doporučené hospodě dal k snídani řecký salát. Teď zkusím nasát historickou atmosféru místa a později se přesunout do Štětína.

Čekal jsem 45 minut, než mi někdo zastavil. Ale kdo si počká, ten se dočká! Zastavil mi hrozně milý chlapík kolem čtyřicítky a vzal mě rovnou až do Štětína! Super! Po 2 týdnech pěší chůze a pak popojíždění bylo tohle jako let nadzvukem! Pán bydlel na předměstí, ale dovezl mě až do centra, kde se mnou udělal okružní jízdu a ukazoval, co kde je! Lepšího člověka jsem si nemohl přát! Nakonec mě vyložil u hlavního nádraží, odkud bylo nejlepší začít pěší prohlídku. Takže už jsem navštívil trhy u katedrály, vyjel výtahem na věž, odkud jsem si shora zrekognozkoval nejlepší další cestu a prohlédl rozlehlé přístavy. Pak jsem přešel na Štětínský zámek, kde jsem vlezl do infocentra a doptal se na dopravu do Wolině. Chci vyzkoušet i polskou hromadnou dopravu. Vlak jede v půl čtvrté a pak v devět večer. Takže buď ještě najdu nějaký rozumný bus, nebo rozdělávání stanu za Woliní pojmu jako noční bojovku. Uvidíme. Teď mě každopádně čeká ještě hodně velká část celkem hezkého Štětína.

Pokračoval jsem další prohlídkou města a ačkoliv svítilo slunce a bylo horko, přišly 2 intenzivní přeháňky. Jednu jsem přečkal v jakémsi velkém altánu před Národním muzeem. Další přeháňku jsem přečkal pod lípou. Bylo to skvěle symbolické, když všude kolem lilo jako z konve, jen Čech uprostřed ciziny seděl pod českým národním stromem úplně v suchu! Pak jsem se vydal do nákupního centra sehnat vodu na večer a pro jistotu i na zítřek. Když jsem nakoupil, zamířil jsem na nádraží zjistit, zda do Wolině nejede ještě jiný vlak dříve než ten, co mi říkali v infocentru. Nejede... Vydal jsem se tedy na autobusák zjistit autobusy. Trochu jsem bloudil, ale nakonec jsem to našel. Úplně zbytečně, protože autobus nejel vůbec žádný.
Tak zpátky na nádraží zjistit alternativy: Miedzizdroje a Swinoujscie. Oboje leží na stejně železniční trati kousek od sebe a je to na pobřeží, takže to bylo skoro jedno. U obou měst se podle mapy bude stanovat stejně blbě. Tak jsem vybral Swinoujscie, protože je to konečná a lépe poznám, kdy vystoupit.
Trochu mě mrzí, že je to vlak až k moři a přijedu o závěrečnou pěší etapu, ale co se dá dělat. Už mě během cesty potkalo tolik příjemných náhod, že si říkám, že nemůžu mít všechno :-) Hlavně mě tato cesta naučila nelinkovat si nic dopředu,
protože to nejlepší si mě stejně najde samo a jinak, než jsem předem čekal. Takže uvidíme,
co přinese tohle.
Na vlak jsem čekal asi hodinu a už sedím uvnitř. Ač jede někam, kam jsem myslel, že nic moc nepojede, je to Intercity s místenkami. Vagóny? Kupé obdobné jako u Českých drah.

Ve vlaku jsem měl pořád hlavu z okénka. Kousek přede mnou byl bohužel záchod, který vše pouštěl na koleje, takže mám asi obličej plný výkalů od všech cestujících, ale člověk nesmí být citlivka.
Jakmile vlak zastavil ve Swinoujscie, byl jsem ohromen! Za nádražím plula obrovská loď s nádržemi plynu. Už je to tady!
Z nádraží jsem přešel asi 200 metrů na trajekt, který pendluje na řece Swini a spojuje tak východní a západní stranu města. Přicházím k lodi a obsluha popohání přicházející, protože už se chystá odrazit. Ptám se: "Nějaký bilet?" Odpovídají, že žádný bilet. Tahle loď je zadarmo! Začíná se mi tu extrémně líbit.
Odtud spěchám přes město, které je větší, než se zdálo z mapy, do kempu očíhnout situaci. Těžko se teď budu dostávat až za město a hledat plácek, takže pokud to půjde, zatnu zuby a jednu noc vydržím v kempu.

Fajn, stan stojí. Před skvělým zážitkem musí přijít hrozný. Aby to pak stálo za to. Předně musím upozornit, že jsem si celou dobu dával bacha, abych moře ani nezahlédl!
Fronta na zapsání se do kempu byla na 3/4 hodiny! Pak po mně poprvé za celou cestu chtěl někdo doklady... A nakonec řekla, že za tu jednu noc chce 25 zlotych! Na couchsurfingu jsem měl zadarmo plný komfort a kamarády. Tady platím a jako bonus kyselý xicht recepční. Pak jsem si našel plácek uprostřed toho rádobypřírodního horizontálního paneláku a chci se rychle najíst a usnout, abych to měl už za sebou. Ráno vstanu extrémně brzy a vyrazím těch párset metrů na pláž. Moc se těším.
Dostala se ke mně zpráva, že "kolega" :-D Jaroš mně s vrcholem o den předběhl. Na dálku mu gratuluji, ale jak on tak já víme, že dobrodružství skončí až doma.

Ještě jsem zapomněl zmínit, že jsem ve frontě potkal Čecha. A musím říct, že jsem se po tom týdnu a půl musel soustředit, abych pochopil, co mi říká... Už za každým slovem hledám překlad. Ostatně nejhorší, co člověku bez talentu na jazyky můžete udělat, je nutit ho mluvit v jeden den anglicky, německy, polskočesky a česky. Třeba během couchsurfingů, kdy jsem se s hostiteli bavil anglicky, ale se zbytkem němců německy, jsem měl nakonec problém utvořit souvislou větu ve všech jazycích. Už se mi to pak všechno míchalo, že to nešlo.
Teď ležím ve stanu, z jedné strany křičí děti, z druhé Polák, na třetí straně zvoní opuštěné mobily, které si lidé dobíjí, a ze čtvrté svítí lampa. Na opačné straně kempu štěká pes. Musím se sám sobě smát :-D
Ještěže jsem na toto byl už předem psychicky připraven.
Doufám, že nikdo z těch asi 100 sousedů v okruhu 10 metrů nechrápe :-D
 http://maps.google.com/?q=53.916856%2C14.254385 

Je to proti vycházejícímu slunci, ale jsem to já a je to moře :-)

Krátce jsem se vykoupal a přešel v příboji do prvního německého letoviska. Po mušlích tu člověk doslova šlape! U pláže jsem si ve stánku pekárny koupil (což je v neděli v Německu zázrak) všechno lákavě vyhlížející pečivo. Na pláži jsem si útvařil čaj a bohatě snídám.

Válet se na pláži jsem vydržel jen dopoledne. Pak už jsem musel popojít. Takže jsem se sbalil a vyrazil přímo po pláži na východ. K vlnolamu na jehož konci stojí větrný mlýn. Bohužel jen falešný...
Diky této cestě jsem šel přes hlavní pláž, a to tedy bylo maso! Tam bych asi nevydržel. Zlatej kemp!
Na vlnolamu jsem chvíli pozoroval lodě a pak se vydal podle vody na jih. Potkal jsem bývalou pevnost, která není nijak moc zajímavá, přístav plachetnic, který oproti jiným je také o ničem a pak zamířil na promenádu, kterou jsem včera vynechal.
No, také zkušenost... Už nikdy více. Hodně lidí, draho a nic k vidění. Chtěl jsem si dát rybu a dobít mobil, takže jsem obešel asi 10 hospod, než jsem si vybral. A samozřejmě jsem se napálil.
Vypadalo to poměrně levně tak jsem to bral. Objednal jsem smaženého lososa (smažené bylo vše a losos vypadal dobře v kombinaci kvalita/cena). Pak z toho vyšlo, že cena byla za 100 g a mně dali čtvrtkilového.
Fajn, aspoň ten mobil jsem si dobil.
Teď jdu zpátky do Německa, protože tam je to takové lidštější a třeba za záchody se tam neplatí tak, jako v Polsku!
Letoviska nejsou nic pro mě. Ale dají se tu najít odlehlejší místa, a tam si lze vychutnávat to, že je člověk u moře se všemi jeho přednostmi a ne v místě, kde utratí víc, než za celé dva týdny na cestě :-)

V Ahlbecku, kde jsem byl už ráno, jsem se chtěl podívat po nádraží místní lokálky, kterou bych si zítra udělal malý výlet. Pronájem kola je totiž drahý a vydávat je začínají až pozdě,
Už jsem asi přecestovaný protože následující příhoda je neuvěřitelná a zveřejním ji jen proto, že mám nízký pud autocenzury.
Jdu si takhle po tom poměrně hezkém historickém německém letovisku a říkám si, že to nádraží by tu někde mělo už být. Když v tu chvíli mě praštila do očí cedule se šipkou a napisem Einbahnstraße. Výborně, už je tu i značení. Proč neznačí nádraží, ale železniční ulici, nevím, ovšem je mi to fuk. Držel jsem se takto asi 6 cedulí, než mi začalo být divné, že se to nějak nesmyslně klikatí. Až pak mi došlo, že to není Eisenbahnstraße, ale Einbahnstraße, což je jednosměrka.
Znechucen sebou samým jsem se na nádraží vykašlal s tím, že ho prostě najdu ráno :-D
Měl jsem v plánu dnes přenocovat na pláži pod širákem. Jenže tento skvělý plán mi překazili komáři. Jen co přestalo být horko, vyletěla jich celá hejna! Tolik dotěrných komárů jsem snad v životě neviděl! A to i na této cestě jsem s komáry už něco zkusil. Repelent fungoval prvních 5 minut a pak na mě šli znovu. V jednu chvíli jsem jich měl v nohou 4! Takže chtě nechtě jsem na pláži bleskově rozdělal stanovou moskytiéru a budu doufat, že mě nikdo nevyhodí. Taky ještě budu doufat, že mě mine ta bouřka, co se dělá na východě, protože tady na písku není ten stan jak kotvit.
A jen tak mimochodem, ani u moře se moc neflákám, dnes krokoměr hlásí 35 km.
Poslal bych vám nějakou pěknou fotku, ale jednak je už málo světla a jednak mě z moskytiéry kvůli fotce nedostanete. Takže vám pošlu jen ošklivou fotku: pohled skrze moskytiéru na pláž, přístav a maják. Klidně můžete udělat rodinou soutěž a hádat doma, kde který z těch objektů na obrázku vlastně je.
A protože zde v zápisníku byly fotky nahých chlapců, tak pro vyvážení ještě jedna fotka z pláže ;-)
 http://maps.google.com/?q=53.933610%2C14.211325 .

Zklamali mě i Němci. Skutečnost, že to vlnobití na noc nevypínají považuji za neekologické plýtvání energií! :-D
A že by se mi spalo nějak dobře, to se říci nedá. Spát, když kolem vás co chvíli proplouvá a hlučí nějaká z ohromných lodí mířících do a nebo z přístavu, úplně dobře nejde. Znáte to! :-D
Ráno jsem se vzbudil v 5, takže ještě před východem slunce. Obhlédl jsem okolí moskytiéry, žádné komáry neviděl, tak jsem vylezl a stan rozložil. A v tu chvíli se na mě opět slétli! Zalezl jsem proto do spacáku a od obličeje je odfukoval. Ale to bylo tak otravné, že jsem se pak do spacáku schoval radši celý. Zkoušel jsem i vyluzovat z mobilu vysoké tóny, jež prý mají komáry odpuzovat, ale když mi jeden z nich začal nasávat z ruky, v níž jsem mobil držel, už jsem to dál nezkoušel.
Naštěstí s východem slunce dali relativně pokoj, takže jsem mohl asi půl hodiny sledovat rudý balón stoupající nad moře. Takové slunce jsem v životě neviděl. Opravdu vypadalo jako rudý semišový balón, který pluje po obloze. Po ve půlhodině zalezlo za mrak a vzhledem k oblačnosti vyleze až kdoví kdy.

Nedbaje, že nesvítí slunce jsem se ráno vykoupal v moři. Hezky se vším všudy, i s mýdlem.
Pobíháním po pláži jsem se pak zahřál a vyrazil naboso v příboji k městu, abych si koupil pečivo k snídani a našel to prokleté nádraží. Dnes mi to ovšem nedělalo velký problém a našel jsem ho na první pokus. Vlak mi jel během 20 minut, takže jsem se během čekání stihl pohodlně nasnídat.
Vlak hezký, tichý, nedrncal, ale měl zásuvky na 230 V, které nefungovaly.
Jízdenky se na této lokálce prodávají ve vlaku a průvodčí tak dlouho nešel, že už jsem si začínal myslet, že platit nebudu. Alespoň před přestupem. Bohužel nakonec přišel a já si koupil celodenní jízdenku za 15 €, protože je to levnější než zpáteční jízdenka. Kam jsem jel? Do Peenemünde, což je městečko na nejzápadnějším cípu Usedomského ostrova. Před válkou a za války to bylo nejmodernější výzkumné středisko na světě. Zde došlo k významným pokrokům při vývoji raketových motorů, jejichž výsledkem byla bohužel i V1 a V2, kterými Němci útočili na Londýn. V dnešní době je v Peenemünde technické muzeum, jehož návštěvu mám v těchto chvílích už za sebou.
Batoh mi ochotně uzamkli ve velké dřevěné vojenské bedně a dokonce jsem si mohl na kase nechat nabíjet mobil.
Nezatížen ničím jiným, než foťákem jsem se vydal do areálu bývalé uhelné elektrárny, kde ono muzeum je. Expozice má vlastně dvě části. Jedna se zabývá vývojem raketových motorů a druhá elektrárnou.
Rakety byly dobré a projít se špinavou 70 let starou elektrárnou také stálo za to.
Nejvíc jsem se ale do Peenemünde těšil na stará vyřazená vojenská letadla, která měla být podle toho, co jsem si nastudoval doma na internetu, také někde v Peenemünde, jen jsem si nepamatoval, kde přesně. Viděl jsem je i na satelitních snímcích!
Tak jsem zkusil poodejít na 2 km vzdálené letiště. Tam jsem objevil východoněmecký MiG 21, jehož fotografii speciálně pro kolegu PTR přikládám. No jo, ale kde jsou další? Nechtěl jsem o ně přijít, tak jsem přestal šetřit mobilní data i baterku a začal v mobilu googlit. Netrvalo dlouho a našel jsem zápisník jiného cestovatele, který své následovníky upozorňuje na to, že letadla jsou sice podle satelitních snímku googlu přímo v areálu muzea, ale ve skutečnosti už tam nejsou. Byly převezeny kamsi úplně pryč...
Takže otáčím směr nádraží...

Z Peenemünde jezdí vlak jen každou hodinu, ale měl jsem štěstí a čekal jen 15 minut. Když jsem se vrátil do Ahlbecku, došel jsem do obchodu vrátit zálohováné PET lahve, které jsem v batohu skladoval celé Polsko. Přece těch 75 centů nevyhodím! :-D
Udělalo se překvapivě docela hezky a skoro teplo, takže cestou na pláž jsem nakoupil pohledy a pak si během vylehávání vypsal ruku. V podstatě až dnes jsem si to moře vnitřně užil.
Písek mám už úplně ve všech věcech. Kdyby někdo plánoval stavět dům nebo aspoň pískoviště, ať se staví, až dorazím domů. Myslím, že po vyklepání by to dva až tři kubíky mohlo dát :-D
S PTR jsme byli domluvení, že si v 19:30 zamáváme přes Balt, je totiž v Norsku. No, mával jsem, ale nejsem si jist jestli jsem něco viděl. :-D
Pak jsem šel zpátky do města na večeři. Jak jinak se rozloučit s Německem, než kebabem?! Na googlu jsem si nejdřív hledal, jestli tady nějaký je a první, co na mě vyskočilo, byla zpráva z Twitteru, kde někdo hlásil, že právě dojedl kebab u nádraží. Šel jsem tedy dnes opět k nádraží a skutečně! Byl tam!
Turek sice ten kebab neuměl příliš zabalit do tortily, ale zato to dohnal chutí tortily a omáčky, velkou porcí a nízkou cenou. Co Turek, to jiný kebab. Jiné přednosti!

Prošel jsem si večerní promenádu. Ta německá je lepší než polská. Německá mi nevadí. Je vkusná.
Teď sedím na vysokém dlouhém molu a díky kombinaci toho, že mě tahle cesta naučila lépe snášet nejistotu a neplánovat, a toho, že mě čeká poslední noc, kterou už mohu klidně zmoknout nebo probdít, zatím nevím, kde budu spát a nijak mě to neznepokojuje :-)

Na molu jsem si zapřemýšlel o všem možném. Moře je z hlediska podnětů k přemýšlení takový oheň nebo noční obloha...
Pak jsem se ve světle lamp teple oblékl a vyrazil na pláž. Lehl jsem si do závětří jedné z těch typických plážových budek a zalehl jen do spacáku. Na této cestě první širák. Vše nasvědčuje tomu, že to bude nepohodlné, ale budu mít odškrtnuto :-)
 http://maps.google.com/?q=53.938229%2C14.200614 

Nakonec to pohodlně bylo. Tím, že jsem nešel na nějakou vzdálenější pláž, ale zůstal na té u Ahlbecku, tak tam nebyli ani zadní komáři. Vyspal jsem se skvěle a ráno opět stihl východ slunce.
Kdybych od začátku věděl, že v každé plážové budce je smetáček na písek, ušetřil bych si za ty dva dny asi 6 hodin vyklepávání :-D Dneska jsem to objevil a funguje to skvěle!

V klidu jsem se nasnídal, té spěchu našel toalety (najít tu záchod otevřený před 8 hodinou je výkon hodný zkušeného cestovatele) a pak se rozloučil s těmi milovanými i proklínánými nekonečnými vodami spojujících celý svět!...

A teď zase jiná kapitola dobrodružství. Jdu si stoupnout k silnici (ještě nevím které) a čeká mě přes 600 kilometrů dlouhá cesta plná překvapení.

Když jsem viděl ten provoz, tu nízkou intenzitu dopravního proudu, jak říkáme my my od fochu, tak jsem se zhrozil. To bude čekání na celé dopoledne!
Ale už po 10 minutách jsem se vezl s milým 44 let starým chlapíkem, který byl na cestě do práce za Usedom. Pochválil mi němčinu, ale spíš to bylo povzbuzení, abych něco říkal :-D
Cestou si skočil do obchoďáku nakoupit svačinu a koupil mi ledové latte machiatto. Dovezl mě co nejdále mohl, než z hlavní silnice odbočoval. Tam jsme se vyfotili, vypili společně ta kafe (co se člověk na těch cestách nenaučí pít?...) a rozloučili se. Teď stojím na autobusové zastávce a čekám na dalšího dobrodince.

Opět asi 10 minut, ani ne, a už jsem nastupoval do auta ke Gabriele. Patrně bývalá hipísačka, která za mlada prý hodně stopovala. A pozor, jede až do Berlína. Tomu říkám klika!!! Umí anglicky, takže si i docela pokecáme. U Baltu se jí prý nelíbilo, tak jede domů a za týden do Řecka, kde je to prý mnohem lepší.

Vyložila mě na odpočívadle 10 kilometrů před obchvatem Berlína a teď přijde asi to nejtěžší - objet Berlín.

Dobrá zpráva je, že už asi nejsem začátečník. Špatná, že mě kvůli tomu opustilo štěstí. Už čekám hodinu a čtvrt a zastavilo u mě jen jedno auto, které bohužel jelo na západní stranu obchvatu...

Po více než dvou hodinách u mě zastavil asi třicátník Marcus a vezme mě k Drážďanům. Jede také z Usedomského ostrova a vrací se z pracovní cesty. Byl tam v několika hotelech nabízet dorty.

Po troše komplikací s hledáním vhodné benzínky mě vyložil na poslední pumpě před Drážďanami směrem na ČR. Teď si dám něco k jídlu, počkám, až se přežene přeháňka a snad pojedu dál.

Po 20 minutách už jsem zase jel. Zastavil mi Slovák jedoucí ze západu domů a hodí mě do Prahy.

Praha - Nádraží Františka Josefa! Z BMW přestoupím na Sp1940. Odjezd v 19:25. Příjezd do Loukova u Mnichova Hradiště v 21:06. Zbytek už si vychutnám pěšky :-)

Po 467 pěších kilometrech jsem včera poslední kilometr urazil se slavnostním doprovodem. Pěší průvod uzavíraný alegorickým autobusem :-D

Zhodnocení, poděkování a věty podobné klišé ještě budou následovat v příštích dnech. Stejně tak i rozsáhlejší fotogalerie.

Zpracovávání mnoha fotografií a zakreslování uskutečněné cesty do mapy se pomalu ale jistě blíží ke konci. Již brzy tu fotky i mapu zveřejním. Dovolte tedy, abych jubilejním stým zápiskem tento zápisník ukončil.

U moře jsem dostal zprávu, že cesta skončí teprve, až se v tomto zápisníku objeví slova: "zpět" a "Žehrov". Tento zápisek už je obsahuje, takže formalitám je učiněno zadost a mohu přejít ke zhodnocení, poděkování a tak.

Z této dobrodružné výpravy jsem nadšený. Během cesty z ní vykrystalizoval jiný podnik, než jsem původně zamýšlel, ale díky tomu to bylo ještě lepší. Většinou, když má člověk velká očekávání, je posléze zklamaný. Jenže tentokrát jsem měl velká očekávání a potom ještě lepší prožitý zážitek. Vysoká očekávání byla překonána! To, že některé věci jsem si nějak představoval a pak nedopadly, a naopak jiné jsem si ani nepředstavoval a byly úžasné, se mi líbilo nejvíc. Na výpravách jako jsou tyto není třeba neustále něco propočítávat a řešit. Jen nechat věci plynout a užívat si je. Je to těžké, člověk se to musí naučit a zvyknout si, ale potom, když to zvládne!....

Jenže celé to dobrodružství bych neprožil, kdyby mi nepomohla SPOUSTA lidí. Skutečně, dobrodinost lidí je větší, než se v běžném životě zdá. Potkal jsem ohromné množství lidí, kteří se zajímali o mou cestu, kteří mi úplně nezištně pomohli, nebo kteří se třeba jen usmáli.

Dovolte, abych poděkoval PTR+1 za jejich předvýpravový psychokoučink, Davidovi za to, že šel se mnou a bez jakýchkoliv předchozích zkušeností došel tak daleko, všem kteří jste četli můj zápisník, protože tím ta cesta získala větší smysl, než jen ukojení vlastní tužeb, všem, kteří jste mi poslali zprávu, protože to mi pomáhalo necítit se sám a překonávat dílčí krize (obzvláště děkuji rodině a SJHHH, protože ti mi psali denně), Sabine, Arthurovi a Georgovi za plný servis při couchsurfingu, všem těm 9 lidem, kteří mě svezli svým autem, všem, kteří mi na cestě dali vodu nebo jídlo, TLJ a tátovi za držení elektrotechnické pohotovosti, i všem milým lidem, které jsem na cestě potkal, a případě i všem, na které jsem tady v tom výčtu zapomněl. Těm zároveň patří i má omluva.

Ovšem největší dík patří mým letitým botám, které mi věrně slouží do roztrhání těla. Bez nich bych nedošel nikam! Mezi jejich přednosti patří lehkost, pohodlnost, měkký došlap, 1 malý puchýř na 200 km, otvory pro větrání, otvory pro vysypávání písku a vzhled vzbuzující image zkušeného pocestného s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou. Děkuji!