Dnes nuda a šeď, nic zajímavého. Žádná katastrofa se nekonala, a tedy ani nic, co by stálo za řeč. Tak připojuji fotky ze včera. Vstávání před osmou hodinou, sbalit se a vyrazit na kolech na Budapest-Nyugati pályaudvar. Hlavně si ten pályaudvar nesplést a nejet na Keleti. To jsem od nákupu jízdenek kontroloval asi 20x. Průjezd prázdnou ranní nedělní Budapeští byl osvěžující. Když v ní zrovna nejsou turisti, působí poměrně komunitně a organicky.
Vlak na nástupišti už stál, do odjezdu zbývalo 45 minut. Nakládání kol do tohoto typu vagónu známe už z loňska - úschova během přepravy je fajn. Velká vrata, kterými projde všechno bez rozebírání a hraní si na ježka v kleci.
Pak už jen dlouhá cesta vlakem, sem tam pohled na místa, kudy jsme jeli.
Všechny ty chystané vysokorychlostní železnice bych zakázal! Už tenhle vlak je strašně rychlý, člověk se vůbec nestačí rozhlížet.
Ještě jednou Winterberg, na kterého jsem si při tom vzpomněl: "Doch Winterberg wollte nicht mehr mit einem ICE fahren. Der Zug war ihm zu schnell und er muss sich nicht mehr beeilen."

Abych to tak nějak zhodnotil...

Počasí nám příliš nepřálo, ale aspoň jsme si vyzkoušeli, že i to se dá přežít. A i s dětmi. Nikdy jsme nebyli ve stavu, kdy bychom chtěli kolo zahodit do příkopa. Mně osobně to i během toho deště vlastně bavilo. Určitě mě bavilo více jet v dešti, než pak čekat a mrznout pod střechou nákupního centra. A ani na déšť není potřeba mít hi-tech vybavení. I to se dá zvládnout v našem low-cost stylu.

Děti trávily ve vozíku 3-4 hodiny denně. Protože noci jsou koncem září už dlouhé a spaly během nich dlouho, ve vozíku toho naspaly méně než na dřívějších výpravách. Ale i tak se v něm nenudily (i když Madlenka teď tvrdí opak; tak nevím...). Buď si hrály s hračkami samostatně a nebo si hrály spolu. Hlavně k Madlenčiným poučovacím a edukačním hrám se dá Mikuláš ještě stále bez protestů přemluvit.

Denní limit kilometrů jsme tentokrát snížili z 50 na 40, aby to bylo "více na pohodu". Díky tomu měly děti mnohem více času na hřištích. Ale i tak jsme skoro každý den najeli kilometry do foroty, čímž jsme pak v Budapešti mohli strávit celou sobotu.

Pocestné patří obdiv, že to celé s nákladním vozíkem ujela, i když ji bolelo postupně celé tělo a v noci špatně spala.

Já se bál, abych s koleny nedopadl jako minule, tak jsem si na ně dával pozor. Pořád jsem řadil o jeden až dva stupně níž, než bych řadil obvykle. Na semaforech jsem se při zelené nezapřel vší silou do pedálů, abych ostatním účastníkům provozu ukázal, že kolo i s vozíkem má lepší akceleraci než elektromobil. Každé malé stoupání jsem si podřadil, než abych těch zbývajících 10 metrů k vrcholu vytáhl silou. A všechno se to osvědčilo. Až na otlačené sedlo, žádné zdravotní problémy. Vítej stáří, myslím, že si budeme rozumět! 👴🏻

Mikulášovi se prý nejvíc líbil vlak na hřišti a auta, zatímco Madlence se líbilo spaní ve stanu, všechna hřiště, spaní u zbořené pevnosti, kde měla s Mikulášem jako trampolínu, jako houpačku a další jako prolejzky i výstavu.

Sláva nazdar výletu, promokli jsme a jsme tu!

Proč zrovna vedle našeho stanu půlku noci překládali uhlí z jedné lodi do druhé si nedokážu vysvětlit. Ale zjistil jsem to až ráno podle toho, že vedle nás najednou bylo zakotvených několik plných uhelných člunů. Do té doby jsem si myslel, že vedle nás obrovské rypadlo přerovnává celé dno Dunaje. V souvislosti s tím žádám o revizi Greendealu tak, aby se zakázala jakákoliv manipulace s uhlím s okamžitou platností.
A když se zrovna nepřekládalo uhlí, chrochtalo vedle nákladního vozíku prase. Případně tam chrochtal nějaký vagabund. Na tom u nás nepanuje shoda. Buď jak buď, žádné jídlo nám nezmizelo.
Ráno jsme spatřili něco, na co si ještě matně pamatuji, že dříve to bývalo k vidění. Ale už jsem si nebyl jistý, jestli to nejsou nějaké falešné vzpomínky. Ráno vysvitlo slunce!
Posledních 10 kilometrů do centra uběhlo rychle. Cyklostezka oddělená od ostatní dopravy, ale když mi velkoměstem protéká řeka - velká řeka - Dunaj - považuji za nevyužitou příležitost, když cyklostezka nevede celou dobu podél řeky, bez kličkování. Vídeň to má, Bratislava to má, Praha to víceméně má. Budapešť buď ne, nebo jsme si vybrali špatnou stranu řeky.
Poslední 3 kilometry ale byly krásné! Výhled na Budín, sem tam už vykukující věžičky parlamentu, zlatý Markétin most, slunce!
Těsně před parlamentem jsme ještě objevili krásné dětské hřiště v Olimpia parku. Děti se vydováděly a po malé svačince jsme už procházkou došli k cíli týdenní výpravy - Országház - Parlament.
Skupinová fotka do rodinného alba, návštěva nábřeží - jo, mimochodem, nábřeží, ač je na něm široká silnice, je pro auta uzavřeno. Nejspíš každý víkend a možná i sezóně, ale možná inspirace pro Prahu. Místo má pak klidnější a pohodovejší charakter.
Z nábřeží už jsme zamířili na oběd. Dali jsme si tradiční langoše a přejedli se.
S plným břichem jsme přejeli ještě asi 3 km na ubytování. Nejlevnější Airbnb v centru, takže taky trochu dobrodružství... Von ten stan má něco do sebe!
Když se děti odpoledne vyspaly, vyrazila Pocestná do lazzni, které si zasloužila, a my s dětmi přes centrum na hřiště. Budapešť je Praze v mnohém podobná. A jak na ni člověk není zvyklý jako na Prahu, snáze zde vidí stejné nešvary Prahy. Přeturistováno, podle počtu kódovaných schránek na klíče na dveřích domů přeAirBnBováno, nesmyslné atrakce nemající nic společného s Budapeští (třeba Oktoberfest na Deák Ferenc Tér?), spousta turistickych pastí, nesmyslné suvenýr shopy. A většina z toho vlastněná lidmi, kteří k danému městu nemají jiný vztah než bussinesový. Nechali jsme si naše metropole ukrást...
Pochválit ale musím dětská hřiště v centru. Jsou skvělá, udržovaná, čistá, se záchody, s pítky a s hlídačem.
Dále jsme s dětmi viděli nasvícenou Baziliku svatého Štěpána (Maldenčinými slovy: "Hmm, další kostel, takových jsem viděla už dvacet. Tenhle je osmdesátý. To je nic!") a projeli se nejstarším metrem v pevninské Evropě. To ocenil především Mikuláš. Páč jsem línej to překládat, dovolím si z Winterbergovy cesty ocitovat doslova: »Ja, ja, die Elektrische Untergrundbahn, sehen Sie, schon 1896 erbaut und 1913 natürlich erwähnt, ganze fünf Zeilen, das war eine Neuigkeit, eine Revolution im Eisenbahnverkehr, eine viel wichtigere Revolution als die Revolution von 1848, wenn Sie mich fragen würden, ja, mit der Untergrundbahn hat es Budapest Wien gezeigt, ja, ja, was Fortschritt ist, was modern ist, so wie Reichenberg es Wien mit der Feuerhalle gezeigt hat, in Wien sind alle noch zu Fuß gegangen, doch in Budapest hat man schon eine Metro gebaut und in Reichenberg eine Feuerhalle.«
Den jsme zakončili večeří v restauraci. Dlouhý čas jsem věnoval rešerši, abych našel nějakou levnější restauraci s tradičním místním jídlem. Bohužel mě nenapadlo se při rešerši zaměřit i na nápoje. Takže z piv bylo v nabídce několik druhů Primátora, Svijany a Rohozec. ...inu, Český ráj já rád, tak jsem si tedy dal ten Rohozec.

Náš stan stál na místě ideálním pro nevidomé dopravní nadšence. Vedle nás silnice, za ní železnice, z druhé strany splavná řeka a nad námi jeden ze směrů přiblížení na letiště v Budapešti. Méně nadšená z toho byla Pocestná.
Otevřít ráno stan znamenalo seznámení s chladnou realitou nového dne. Opět obléknout všechny vrstvy a vyrazit zpátky na včerejší hřiště. Z něj by měl být vidět Visegrád na opačném břehu Dunaje. Ale jak včera, tak dnes byl ostroh, na kterém stojí, zahalen tajemným oblakem, který se ne a ne hnout.
V roce 1335 se na Visegrádu setkali český král Jan Lucemburský, uherský král Karel I. Robert a polský král Kazimír III. Veliký a uzavřeli protihabsburské spojenectví. Roku 1991 se zde zástupci ČSFR, Maďarska a Polska dohodli na spolupráci při vstupu do EU. Místo bylo zvoleno symbolicky, jako připomínka setkání tří králů. Vznikla tak Visegrádská skupina. A abych pravdu řekl, dnešní politickou optikou bych byl radši, kdyby se Jan Lucemburský tehdy sešel s rakouskými Habsburky a Ludvíkem Bavorem a navázalo se na to ve stejném národnostním složení...
Na hřišti jsme se nasnídali a popošli ke knihobudce, kde si děti vybraly kvalitní dětskou literaturu v Maďarštině na čtení ve vozíku.
Dále jsme procházkou pokračovali po nábřežní promenádě k dalšímu hřišti a následně k dalšímu. Strávili jsme v Nagymaros téměř celé dopoledne. Podle plánů z 80. let zde měl stát další stupeň vodního díla Gabčíkovo. Ale vzhledem k tomu, že Maďaři od společné slovensko-maďarské stavby v jejím průběhu odstoupili, nikdy tento stupeň nevznikl. Nevím jak z energetického hlediska, ale z hlediska estetického to bylo dobré rozhodnutí.
Dále jsme pokračovali zahrádkářskými koloniemi, kde došlo ke kuriózní situaci, že jsme dojeli automobil řízený důchodcem, ale nemohli jsme ho na úzké silnici předjet. Museli jsme počkat, až si nás všimne a pustí nás před sebe.
Dál byla cesta rozmanitá, ale nijak úhledná. Tu ve vyhrazeném pruhu ve vsi, tu po cyklostezce vedle silnice, tu místy, kam bych se v noci neodvážil, až do Vácu.
Nikolaus Ernst Kleemann ve svém cestopisu z roku 1771 popisujícím cestu z Vídně na Krym říká, že ve Vácu se člověk setká s výkvětem všech hrubiánských hostinských a špatně se tu jí i pije, mají tu špinavé nádobí a přemrštěné ceny. Nemohu tuto informaci dnes potvrdit ani vyvrátit. My si raději na hřišti uvařili čínské nudle a v supermarketu doplnili zásoby. Ale je pravda, že pokladní se neusmívala!
Centrum Vácu je poměrně hezké a přímo na náměstí mají zachované základy jakéhosi starého kostela. Na Madlenčinu otázku, proč ho zbourali, jsem nedokázal odpovědět, tak jsme radši zase jeli.
Do Vácu spal Mikuláš, z Vácu spala Madlenka. Hned za městem se pár kilometrů klikatí hezkým lesoparkem a pak následuje převážně kličkovaná příměstskou aglomerací v klidných domkových čtvrtích. Nejsou to ještě příměstské satelity, ale typická maďarská vesnice také ne.
Sem tam nás dnes stezka zavedla na městskou/vesnickou promenádu podél letoviskové pláže na Dunaji. Na těchto místech jsem za chladné počasí rád. Jet v sezóně, byli bychom museli kličkovat mezi rekreanty a jet v koloně cyklistů. Takhle bylo všude prázdno.
V Dunakeszi jsme u jedné takové pláže udělali zastávku na svačinu a hřiště. Vždy, když zvolním, protože vím, že podle mapy bude hřiště a je čas na přestávku. Děti zpozorní, asi zvednou oči od své zábavy a když hřiště uvidí, začnou buď společně skandovat HŘIŠTĚ, HŘIŠTĚ, nebo Madlenka začne manipulovat: "Vojto, tady je hřiště. To bychom mohli zastavit. Ty by sis odpočinul..."
Další cesta už vedla po průmyslovém okolí velkoměsta a zbývalo 10 km do místa, které jsem předem vybral na spaní. Je to asi nejvíce centru položené místo, kde lze postavit stan. Plán byl místo očíhnout, čas do tmy strávit na nejbližším hřišti a na poslední chvíli před tmou se vrátit postavit stan. Ale nakonec to bylo jinak...
Mapa nás po krásném asfaltu na protipovodňovém valu dovedla kolem různých brownfieldů na konec slepé ulice. Dál buď doleva pěšinou v 3 metry vysokém náletu, nebo doprava pěšinou v 6 metrů vysokém náletu. Ani jednou pěšinou se nedalo projet vozíkem... Vydal jsem se tedy pěšky na průzkum. Na druhém konci náletu skutečně byla louka, kterou jsem hledal, ale jak se na ni dostat s koly?... Další průzkum ukázal, jak na to, ale nepotěšilo nás to...
Znamenalo to vrátit se slepou ulicí kilometr zpět, pak pokračovat po hlavní ulici a 4 kilometry objet brownfield a čističku. Ani z druhé strany čističky ta cesta nebyla nic moc. Skrz hnusné křoví. Ale dalo se to projet a na druhém konci, na té louce, lidé venčili psy, běhali, a tak. Bohužel, to venčení psů má tu nevýhodu, že se pak na louce špatně hledá místo na stan, kde by si člověk nic nenašlápl...
Dlouhé hledání a začínající déšť plány na hřiště zhatili. Rovnou jsme postavili stan a udělala se tma.
Podle toho, jaké zvuky z okolí teď ve stanu poslouchám, tak místní klub vstřelil už dva góly.

Definitivní rozhodnutí, jestli na tuto výpravu vyrazit, jsme nechávali na poslední chvíli. Kromě jiného, velký podíl na rozhodnutí měla předpověď počasí. Ta slibovala celý týden jasno, teploty nad 20°, prostě ideální počasí na kola. Jen co jsme se rozhodli a koupili jízdenky na vlak, začala se předpověď zhoršovat. A zhoršuje se pořád!... Nejen předpověď, ale i počasí. Nejtepleji dnes bylo v jednu hodinu ráno. Pak už se jen ochlazovalo.
Těšilo mě, když nám ráno za tmy začal déšť intenzivně bubnovat na stan, protože by mohl přestat než budeme vstávat. A tak se taky stalo.
V 8 se děti vzbudily, tak jsme pobalili a vyrazili. Temné mraky nad hlavou, vzdálené kopce v oblacích, pole uvláčena, listí žluté, šípky červené, studený protivítr - podzim začal!
Zatím jsme ujeli jen 2 km do první vesnice. Tam jsme zaujali taktické postavení, resp. posazení, v přístřešku se stolem a uvařili k snídani ovesnou kaši. Během snídaně začalo pršet a pršelo víc a víc, tak jsme se chvíli zdrželi a čekali, až přestane. Přestalo! Děti rychle do vozíku, zabalit, jedeme. Ujeli jsme asi 20 metrů a začalo cedit. Dali jsme tomu šanci pár set metrů, pak jsme zastavili a vytáhli low-cost pláštěnky za asi 20 a 50 Kč. To se během našich cest ještě nestalo. Dosud nebyly pláštěnky potřeba.
V intenzivním dešti jsme dojeli k hlavní silnici a po ní pokračovali do Štúrova. Tady prostě cyklotrasa improvizuje. Že celou dobu foukal protivítr je zbytečné zmiňovat, to je samozřejmost a bez ohledu na pláštěnky jsme promokli dost. Jen děti ve vozíku jsou za deště v pohodě a mají tam i teplo.
Ve Štúrově jsme zamířili rovnou k termálnému kúpalisku, které nabízelo možnost se prohřát a v šatně fénem usušit oblečení.
Bohužel, paní na pokladně nás odbyla, že otevírají až za tři čtvrtě hodiny a že kola si můžeme dát maximálně za bránu, pokud je nechceme nechat ve stojanu před pokladnou.
Tak jsme se sebrali a odjeli k nákupnímu centru. Tam jsme zastavili venku pod střechou mezi Kikem a Deichmannem a pokusili se dát do kupy. Do nákladního vozíku natekla voda, kterou bylo potřeba aspoň trochu usušit, v Bille jsme doplnili zásoby, využili toalety a byly to jediné toalety, na kterých bych byl rád za fukar na ruce, abych si osušil oblečení, ale zrovna tady byly papírové utěrky... Takže jsme sušili jen na sobě lidským teplem.
Dali bychom zavděk i teplému jídlu, ale to se v tomto nákupáku pořídit nedalo.
Když už přestávalo pršet, začali jsme se chystat vyrazit. Jenže pršet začalo znovu, a tak jsme si zase udělali pohov.
Druhý konec deště už byl lepší a přes centrum jsme se dostali na nábřeží, odkud jsme chvíli obdivovali katedrálu v Ostřihomi, která byla na opačném břehu Dunaje. Je monumentální! Její kupolí jsme viděli už včera od stanu.
Štúrovo - dříve Parkan. Toto místo bylo díky přirozenému říčnímu přechodu na Dunaji osídleno již v pravěku. Významnější však bylo město Ostřihom na opačném břehu a Parkan byl původně jen vesnicí, která vznikla díky blízkosti královskému městu a přívozu. Tato vesnice měla dva historické názvy. Jeden lepší než druhý. Kokoth a Kakath. Most přes Dunaj byl za 2. sv. války zničen a kvůli nevraživosti Maďarů a Slováků byl obnoven až v roce 2001.
Využít tento most a podívat se do Ostřihomi nás za současné situace příliš nelákalo a raději jsme vyrazili vstříc studenému protivětru a několika vlnám komerčních elektrikářů na pronajatých kolech.
Netrvalo dlouho a cyklostezka pokračovala po nepohodlné panelové cestě, která byla navíc zablácená. Ale tato cesta netrvala dlouho. Brzy skončila a několik dalších kilometrů jsme museli pokračovat znovu po hlavní silnici mezi auty. Děti se mezitím ve vozíku dobře bavily a přezpívávaly všechny dětské hity.
Ve vsi Chleby jsme si všimli vinných sklepů hloubených do hliněných svahů a zastavili jsme na fotbalovém hřišti, vedle kterého bylo hezké velké dětské hřiště. Děti hned vyrazili na hřiště a Pocestná začala na hlavní tribuně SK Helemba vařit mražené pirohy s bryndzou. Po dlouhé době jsme se všichni dosyta najedli. Když nám po obědě chtěly děti udělat prohlídku hřiště, až tehdy jsme zjistili jaké pohodlí to obyčejné závětří fotbalových kabin nabízí. Na hřišti jsme oba dospělí během pár minut promrzli. Žádných pocitových 10°, které hlásila meteo aplikace. Spíš jsem čekal, že začne sněžit. Takže, abychom se zahřáli, naložili jsme děti, já si pod triko, mikinu a bundu přioblékl termotriko, přes kraťasy návlékl kalhoty, na krk nákrčník a na ruce vlněné ponožky, a vyrazili jsme!
Hned po překročení státní hranice se cyklotrasa opět zcivilizovala na krásnou oddělenou cyklostezku. Body pro Maďary!
Další body pro Maďary za to, že veřejná voda je téměř na každém rohu.
Pokračovali jsme různými parky a cesta si držela svůj dnešní vertikálně rozmanitý charakter. 10 metrů nahoru, 10 metrů dolů, tu něco nadjet, tu něco podjet. Ideální k tomu se zahřát. V jednom delším sjezdu jsem se rozhodl zastavit a sundat ponožky z rukou. Ve sjezdu proto, že člověk tím ušetří síly na rozjezd celé té stokilové jízdní soupravy. Z kopce se to pak rozjede do původní rychlosti samo. Mimoděk jsem zastavil před podobnou bránou, na kterou jsem si stěžoval už včera. Od té doby jsme jich projeli řadu a vozík se do nich už vždy vešel. Už jsem nad tím ani nerozmýšlel. Kdybych nesundával ponožky, do této brány bych to ve sjezdu taky poslal. A to bychom ale asi dojeli... Do této brány se vozík opět nevešel... Jen náhoda nás zachránila.
Dlouho ta rozmanitá cesta hezky utíkala až do chvíle, kdy jsme už dlouho jeli z kopce a kolo se stále ne a ne rozjet. S vozíkem se vždy krásně rozjede. Začal jsem se tedy dívat a poslouchat, co kde drhne, že to nejede a i z kopce musím šlapat. A pak mi došlo, že to je zas protivítr.
Naštěstí na konci klesání začínal lesopark města Nagymaros. Ten jsme projeli a na okraji města zastavili u hřiště. Děti, které se cestou vyspaly, vyběhly z vozíku a začaly si hrát. Nejzajímavější bylo, když Mikuláš přijel na odrážedle k venkovní posilovně a na jednu z vodorovných tyčí odrážedlo pověsil za přední kolo, jako to děláme s našimi koly ve vlaku.
Po chvíli začalo zase pršet, což mě přinutilo podívat se na radar a zjistit, že je to předzvěst dalšího většího deště. Ale za chvilku bude ještě krátké okénko bez deště. Když během několika minut déšť ustal, skočili jsme na kola a vrátili se do lesoparku. Tam jsme už za nového deště postavili stan a zalezli.
Dalo by se říct, že to byl den na hovno, ale jednak to ani jednou nebylo takové, že bych měl chuť kolo zahodit do příkopa a jít na vlak, a jednak nám to ukázalo, že i takováhle nepřízeň počasí se dá přežít. Nejenom přežít, ale splnili jsme i denní limit kilometrů.

Odpočinkový den, během nějž se nic zvláštního nestalo.
Vstali jsme poměrně pozdě a nikam nespěchali. Zatímco děti snídaly, já si prošel římskou pevnost. Než jsme se sbalili, vystřídala se u nás postupně skupina asi 20 anglicky mluvících předdůchodců a důchodců na elektrokolech. Očividně zájezd - aktivní dovolená - zavazadla cestují autem od penzionu k penzionu.
Báli jsme se toho, že se budeme celý den předjíždět, ale naštěstí se tak stalo jen dvakrát. Pak nás minuli, když jsme byli na hřišti a my je, když obědvali v restauraci. Později nás určitě minuli znovu, ale neviděli jsme je.
Myslím, že jejich rozfázování trasy je posunuté. Zatímco oni přespávají ve větších městech, my hledáme místa na spaní mezi městy. To ovlivnilo i náš dnešní nájezd, ale k tomu později.
Dopoledne se jelo celkem dobře. Zataženo, sem tam lehce prosvitlo slunce, bezvětří a teplota střídavě na tričko a mikinu.
První zastávka neplánovaná na nezmapovaném hřišti v Žitavě. Takových je tady na jižním Slovensku hodně. OpenStreetMap komunita tu asi moc nefunguje, a tedy i většina ostatních map, která z těchto otevřených dat čerpají (i mapy.cz), jsou tu nedokonalé.
Po hřišti nás čekalo několik kilometrů po silnici. Vesnice je postavená na břehu Dunaje, ale několik metrů nad ním, takže nepotřebuje protizáplavovou hráz, a tedy cyklostezka chybí. Naštěstí celý úsek po silnici vedl uvnitř dlouhé vesnice, takže přejíždějící auta a kamiony jely rozumnou rychlostí. I když 50 to nebylo...
Ve vsi jsme doplnili zásoby v místním obchodě, který byl náhodou zrovna i otevřen. Vietnamce s jejich pracovní morálkou jsme tu nepotkali, takže všechny vesnické obchody mají otevřeno pár hodin dopoledne a některé dny i pár hodin odpoledne.
Na oběd jsme zastavili na dunajské píšečné pláži. Uvařili jsme instantní guláš a děti si pohrály s pískem, vodou a mušlemi.
Dalších pár kilometrů nás přivedlo do Kravan nad Dunajom. Mělo tam být zase hřiště. Bylo, ale nakonec jsme zůstali na místě hned u Dunaje, které zvelebily dotace EU. Nabíječka na elektrokola, cyklonářadí, architektonicky kvalitní kiosek pro podporu turismu a místní občanské soudržnosti, komunitní dům, veřejné záchodky a když je to z dotací, tak pochopitelně hlavně rozhledna!
Po hodině jsme vyrazili dál do stále se zvětšujícího protivětru a deště. Bylo to jen 10 km, ale moc nechutnaly... Jediné rozptýlení bylo, když na paralelní silnici stály asi 300 m od sebe dvě blikající policejní auta a za chvíli se zpoza zatáčky vynořilo třetí blikající stojící na cyklostezce. Když nás policista uviděl, uhnul se do krajnice. Mijejíc ho, ptal jsem se, jestli se máme něčeho bát. Odpověděl, že možme v kludu pokračovať. Takže jestli tam hledali nějakého vraha už nezjistíme, pokud nás nenavštíví ve stanu.
Po pár dalších kilometrech se cyklotrasa odvrací od Dunaje, aby improvizovaně mezi poli a později po hlavní silnici objela jakousi průmyslovou zónu (chemičku?), která zasahuje až k Dunaji a je neprůjezdná. Dále hned navazuje Štúrovo. Na polích se stanuje špatně, ve městě ještě hůř, takže jsme byli vystaveni dilematu, zda dnes po 36 km skončit, nebo přidat dalších alespoň 13 km za Štúrovo. Nakonec, díky tomu, že jsme předchozí dny jeli nad plán a protivítr začínal být hodně nepříjemný, jsme se rozhodli utábořit. Už v půl páté!
Postavili jsme stan a schovali se dovnitř před nepříjemným větrem s deštěm. Ke slovu přišly různé karetní hry. Prší, pexeso, Spící královny.
Po herním odpoledni jsme ještě vylezli a šli si zase k Dunaji udělat ohýnek. Bohužel jsme ho neplánovali, takže žádný párek, žádný hermelín, jen co vozík dal: rohlíky a chleby plněné jadelem.
Za tmy oheň počůrat, ve stanu přečíst dětské časopisy a usínat při těšení se na zítřejších 15°, protivítr a déšť. Snad bude předpověď kecat.

Ráno mě vzbudil Mikuláš svým ranním zpěvem. Hned jsem na něj udělal pšššt, aby nevzbudil i ostatní. To celý stan rozesmálo, protože jsem byl poslední spící.
Během balení se Pocestná utvrdila ve svém přesvědčení, že se vrátí do předchozí vesnice k veřejnému kohoutku doplnit vodu, abychom startovali s plnou zásobou na celý den. My s dětmi balili a Pocestná se za rozverného vykřikování, že bez vozíku je to pohoda, začala vzdalovat.
Pobalili jsme, pozorovali traktor se sekačkou, zahráli si ve třech Ovečky, ovečky, pojďte domů. A Madlenka už zpozorovala uřícenou Pocestnou, která se blížila nikoliv po vyštěrkované cyklostezce, ale po silnici. Prý si to pamatovala výrazně blíž a hned za první zatáčkou začala litovat. Zpátky se vrátila po silnici, protože to bylo snazší. Tachometr měla bohatší o 9 km.
Za počínajícího deště jsme vyrazili dál. Pršelo prakticky celých 15 km, ale většinou takovou intenzitou, že to na člověku usychá. Zbrzdila nás jen jedna intenzivnější přeháňka, kterou jsme přečkali pod stromem a pak hlavně závory umožňující sice průjezd kol, ale nikoliv vozíků... Během těch asi 1000 km, co jsme s vozíkem už najezdili, jsem nepřestával žasnout, že jakýmkoliv zúžením dokážeme projet. Že všechna zúžení jsou na vozík dostatečně široká. Asi nějaká norma. Ale tady ne... Jedna brána šla naštěstí otevřít, druhá naštěstí ve svahu po trávě objet.
Větší přestávku jsme udělali ve vsi Klížska Nemá. Na ní není zajímavý jen současný název. Ještě snad zajímavější je název udávaný v roce 1396, a to Vrnepeniewma. Podle mapy vesnice slibovala přístřešek. Ale mapa lhala. Ve vsi je i COOP, dalších několik přístřešků, dva kostely a hlavně velké hřiště s řetízkovým kolotočem!
Strávili jsme tam dvě hodiny během nichž několikrát přestalo pršet, uvařili jsme oběd a vydali se v ústrety dalšímu dešti.
Mírný povítr nás slušně popoháněl a kola krásně jela. Déšť nedéšť cesta utíkala, děti usnuly a my byli za chvíli o dalších 15 km dál. Zastavili jsme v odporné tranzitní vesnici, poměrně velké, kde ale nejspíš jediné použitelné hřiště bylo v areálu fotbalového hřiště, jež správcoval životem a alkoholem znavený, osamělý Maďar, který využil příležitosti si popovídat.
Když si děti prohrály a Maďar odešel vařit, vyrazili jsme k mostu přes Dunaj, abychom se poprvé dostali do opravdového Maďarska - na Maďarskou stranu Komárna.
Leží na soutoku Dunaje s Váhem, což je tak strategické místo, že se jedná o jednu z nejstarších obývaných lokalit na Slovensku. V 16. st. je zde doložena první pevnost. Ta nikdy nebyla dobyta a byla významným opěrným bodem zastavení Turků v Evropě. Fortifikační systém byl dále rozšiřován především během Napoleonských válek, až se stal největší pevností Rakouska-Uherska. Využití našla pevnost i během Maďarského povstání, které tu byl potlačovat můj praprapraděd František. Během Třetí bitvy o Komárno 11. července 1849, kdy se Maďaři pokoušeli probít skrze rakousko-ruské obklíčení, byl naštěstí raněn dvakrát lehce a jednou těžce kulí do kolene (polemiku o tom, zda je pravděpodobnější, že do kolene člověka střelí někdo jiný, nebo se do něj z vypočítavosti střelí sám, bych ponechal stranou), což mu způsobilo zatuhlost kolene a válka pro něj skončila. Po nějaké době ve špitále se vrátil do Českého ráje a stal se patentátním invalidou.
Místo kudy probíhal maďarský protiútok na rakouské pozice jsme si prohlédli. Dnes by útok nezmařila zdařilá obrana, ale obchvat Komárna, který se dá překonat jen s obtížemi.
V maďarském Komáromu jsme nakoupili ve Sparu, doplnili vodu a kvůli velké koncentraci divnolidí pospíchali pryč. Po původních mostech jsme znovu překonali Dunaj zpátky na Slovensko, projeli centrem Komárna, které si pamatuji z několika návštěv v dětství, a děti navštívili další hřiště.
Za Komárnem jsme dojeli ještě 7 km k Celemantii. Jedná se o bývalý římský vojenský tábor, který byl součástí Limes Romanus (hranicí Římské říše) z nějž jsou dnes patrné jen zbytky. Zároveň byl jedinou pevností, která byla na tomto úseku hranice předsunuta na levý břeh Dunaje.
Prohlídku vykopávek jsme před setměním nestihli. Jen jsme za dalšího deště postavili stan a když déšť ustal, vydali jsme se 40 metrů k písečné pláži na břehu Dunaje, kde jsme po dlouhém úsilí a s ponižující pomocí papíru rozdělali oheň a opekli dva párky a jeden hermelín.

Děti se do noci hádaly, kdo koho kope, převalovaly se z boku na bok a nemohly usnout. To, že vyšlo slunce jim ráno bylo fuk, to teprve začaly pořádně spát. A Pocestná taky...
Takže má představa, jak budeme chodit brzo spát a brzo budeme vstávat vzala za své.
Zatímco děti snídaly, sbalili jsme saky paky a hned potom vyrazili. Popojeli jsme 5 km k minizoo, kde jsem se nasnidal i já, zatímco děti si prohlídkou výběhu připomínaly, proč se říká být jako čuník a bejt tlustej jako prase. A to prase, co tam nemohoucně leželo v blátě, tlusté fakt bylo. Stupnice BMI je na něj krátká!... Dál bych si špek...
Další kilometry docela šly. Jeli jsme po boční hrázi Gabčíkova. Vpravo ve slunci třpytící se Dunaj, vlevo stále se zvyšující sráz dolů k bočnímu korytu v původní výšce Dunaje. Slunce svítilo a zatím stále celkem příjemně.
Děti se ve vozíku zabavily kalkulačkou, na které si "pouštěly" nejdříve jakousi pohádku o autíčkách a poté Chaloupku na vršku. Produkci obstarávala Madlenka, Mikuláš sledoval.
Po asi 15 km pohodové, ale už dlouhé, jízdy jsme zastavili na jednom z "odpočívadel". Nejsou nijak vybavená. Je to jen vyasfaltované rozšířené misto. Vznikají tam, kde je z hráze vybudovaný asfaltový sjezd dolů do vsi pod hrází. Bývá to zpravidla jediné něčím odlišené místo po mnoha kilometrech. Sjíždět dolů do vesnice by znamenalo vyjíždět později zase nahoru a to je plýtvání silami. Takže jsme během pauzy využili jen možnost slézt po 10 schodech, smočit si nohy do špinavého Dunaje a pozorovat kolem plovoucí lodě.
Dalších monotónních 10 km k hlavní hrázi Gabčíkova bylo nehezkých. Začal foukat slušný protivítr. Při stejném úsilí klesla naše cestovní rychlost z 16 km/h na 10. A nejvíc mě naštvalo, když jsem potkal protijedouciho cyklistu, který telefonoval, nešlapal a díky větru přesto jel...
Protivětru je nutno přičíst k dobru, že nás alespoň příjemně ochlazoval, protože slunce už začalo pražit. 29° ve stínu, ale stín jsme nepotkali. Nevědět, že se zítra ochladí a budu na dnešek s láskou vzpomínat, řekl bych, že bylo hnusné vedro.
Na dnešní etapě je nutné ocenit navigaci. Prakticky žádná nebyla. Pořád rovně, případně pořád proti větru.
Dostat se z boční hráze na tu hlavní přímo, to na Gabčíkovu nelze. V cestě stojí brána a zákazy vjezdu i vstupu. Je nutné z boční hráze sjet dolů a těch 20 výškových metrů zase znovu nastoupat. Prováděcí dokumentaci dělali Maďaři, takže další minusový bod pro ně.
720 MW, což je asi 8 % elektrické spotřeby Slovenska nebo zhruba polovina Temelína. Nedaleké město Gabčíkovo nese svůj název od roku 1948 po slovenském účastníkovi operace Antropoid - úspěšné likvidaci Reinharda Heydricha. Věřím, že tuto změnu názvu na počest slovenského hrdiny obyvatelstvo města tvořené z 90 % Maďary skutečně ocenilo.
S dětmi jsme se podívali na zdymací komory a vyrazili dolů do něčeho, co se ještě nahoře na hrázi nazývalo restaurace, o patro níže bufet a nakonec to byla jídelna. Určená nejspíš hlavně pro místní zaměstnance, ale přístupná i návštěvníkům. Sice mě těší, že Svijany můj kraj reprezentují tak daleko, ale jsem zastánce spíše toho, ochutnávat lokální piva. I když na Slovensku? Jo, tu svijanskou desítku si dám! Dále na výběr z denniho menu dvě jidla. A přál bych vám vidět výraz té paní za pultem, když se jí Pocestná zeptala, jestli je ten bravčový perkelt s masem! Z bravčového perkeltu nakonec Madlenka ocenila kolínka a Mikuláš maso. ...které tam bylo.
Dalších 10 km měly děti za úkol spát. A je potřeba je pochválit, že usnuly na své poměry celkem brzy. Ale protivítr polevil, takže jsme na dětské hřiště v Sapu dorazili dříve než jsme čekali. Tak snad budou lépe spát v noci.
Hřiště naštěstí děti zaujalo. Dvacetimetrová dřevěná jako-loď je zabavila během toho, co si Pocestná četla a já se povaloval a psal tento zápisek. Fakt se zabavily samy! Ufff.
Po dlouhé zastávce jsme využili ještě veřejného kohoutku s pitnou vodou, abychom doplnili lahve a zběžně se umyli. Zajímavé bylo, že zrovna, když jsme se začali mýt, jezdilo kolem nejvíce aut se zkoumavými pohledy. Každopádně takový kohoutek bych povinně zavedl do každé vesnice!
Za Sapem cyklostezka pokračovala šotolinou. Ale protože nás čekalo už jen hledání místa na spaní, moc nás to neštvalo. Mnohem více nás naštvalo, že všude byli komáři. Tam, kde jsme se utábořili jich nebylo méně. A co je zajímavé, zatímco vždycky jdou na Pocestnou, tentokrát šli nejvíce na mě. Vždy když jsem se zastavil, hned jsem nad sebou měl mrak komárů. Člověk se jednou umyje a hned tohle. Už se mýt nebudu!
Večeře při neustálém chození, čištění zubů při chození, čůrání při chození pozadu, to jediné proti nim trochu pomáhalo. Teď jsme v bezpečí stanu. Máme za sebou karetní hry, probíhá čtení dětských časopisů a pak už spaní.

📷

To je taková železniční zajímavost. Vozy typu Bdpee 231 mají nejužší dveře ze všech vozů, kterými jsme kdy jeli. Výška odstrojeného dětského vozíku přesně, ale přesně!, odpovídá šířce dveří.
Část cesty z Prahy do Bratislavy jsme si ukrátili v jídelním voze, který byl ve vlaku řazen. Pokud je řazen, je potřeba přispět ke kultuře cestování a tento vůz využít. Je jich v Evropě už tak pomálu a mizí, že příležitost je nutné využít.
Pokud bychom tunelem před bratislavskou Hlavnou stanicou jen projeli, měli bychom možnost si ho užívat pouhých pár desítek vteřin. Ale díky tomu, že jsme v něm zastavili, bylo nám umožněno užívat si atmosféru tunelu celých 10 minut!
Nástup a výstup do vlaku, kritické chvíle našich cyklovýprav, máme čím dál tím více v paži, takže výstup už nestojí ani za řeč.
Bratislava v neděli vypadá asi jako Boleslav během celozávodní dovolené. Nikde nikdo a jestli jim v panelácích teče teplá voda jsem zkoušet nebyl. Když jsme ale projeli nově vystavěnou business čtvrtí podél Dunaje za město, pochopili jsme. Všichni z Bratislavy vyrazili na cyklostezku!
Naštěstí jen ti nejodvážnější z odvážných Bratislavanů se vydali dál než 10 km z hlavního města. Dál už byla cesta volnější.
Na okraji Bratislavy vjeli jsme na Žitný ostrov - největší říční ostrov v Evropě (cca 1600 km²). Z jihu hlavní koryto Dunaje s Gabčíkovem, ze severu nás od pevniny odděluje Malý Dunaj, který se z hlavního koryta oddělil právě v Bratislavě, po 128 km se vlije do Váhu a s ním v Komárně zpátky do hlavního Dunaje. Až do Komárna tedy pojedeme po ostrově!
Děti klasicky usnuly ve chvíli, kdy už bych uvítal pauzu. Počkal jsem tedy na jejich tvrdý spánek a pak na 10 minut zastavil.
Po 25 km jsme z cyklostezky odbočili do Hamuliakova. Tam mají celkem hezké hřiště, které děti ocenily. Pocestná zase ocenila, že nad hřištěm roste ořešák z nějž zrovna padají ořechy.
Mezi Slováky a Maďary si při současné politické situaci těžko vybrat oblíbence. Ale po tom, co čtyři chlapce z maďarské menšiny napadlo, že největší zábava na další půlhodinu bude sypat co největší množství kamenů skrz 5 metrů vysoký plechový tobogán, který skvěle rezonuje, začal jsem zrovna mít větší antipatie k Maďarům.
Před západem slunce jsme se přesunuli zpět na břeh Dunaje a postavili stan. Teplé počasí lidí motivuje k tomu, aby se po břehu procházeli až do tmy. Stejnětak my strávili venku před stanem ještě hodinu po tmě, než jsme děti i sebe zahnali.
Opodál stojí auto, audiosystém silný, budeme usínat s diskotékou...

Letos stihneme vyrazit na druhou cyklovýpravu. Uvidíme, kam nás z minulou výpravu pošramocená kolena obou šlapajících pustí, ale plán je navázat tam, kde jsme loni skončili naši Dunajskou odyseu - v Bratislavě na hlavné stanici. Pokračovat budeme podél Dunaje směrem na Budapešť, kam bychom po šesti dnech, dá-li vyšší moc, mohli dorazit.