Kvůli technickým problémům už další zápisky nevznikly a jsou zpětně nahrazeny následujícím textem:
Další naše kroky vedly do Druzcova, který jsme prolétli a mířili skrze les k zelené turistické značce. Ta byla značena celkem zmatečně (nebo minimálně jinak, než bylo v mapě), ale naštěstí jsme skrze les trefili až na silnici spojující Osečnou a Hamr na Jezeře. Tam jsme hodinu počkali, až dorazí PTV se psem. V tu chvíli byl tým kompletní a zamířili jsme si to k Chrástenskému vodopádu, což nebylo tak snadné jak se zdálo. Opět za to rozhodně mohla divná zelená turistická, ne my! Zašli jsme si kvůli ní 1,5 km (takže vlastně nic). Vodopád byl báječný. Vynálezce vodopádu by zasloužil metál! Nejdřív jsme se opláchli, pak si zadováděli se psem a nakonec si u vodopádu ohřáli oběd.
Nemohli jsme se zdržet tak dlouho, jak bychom chtěli, protože nás čekala ještě dlouhá cesta. Nejdřív jsme si vyrazili na Děvín. TLJ zůstala na rozcestí pod ním a hlídala batožinu, zatímco já s PTV jsme vyrazili vstříc zřícenině. Byla větší než jsme si mysleli, ale opět jsme museli spěchat, aby na nás TLJ nečekala dlouho. Další zastávka byla v Hamru na Jezeře, kde jsme navštívili hospodu na hrázi rybníka. Hospoda měla rozšafného hospodského, úspěšného nahaněče, dobré jahodové knedlíky a rozumné ceny. Doporučuji. V tomto hostinci TLJ vzdala, takže jsme pokračovali už jen „my dva a pes“. Nasadili jsme zdrcující tempo a v okamžiku jsme procházeli Stráží pod Ralskem. Zastavili jsme jen u naučné tabule, která říkala, že se Češi na rozdíl od Němců nikdy nenaučili bydlet v patře a stavěli si proto jen přízemní chalupy, takže jsme v cuku-letu odbočovali z hlavní silnice, na zkratku, kterou jsme si v mapě vybrali. Jaké bylo naše překvapení, když se před námi objevila závora s vrátnicí. „Vstup zakázán – sanace území po těžbě uranu“ meldoval zprvu nápis a později i vrátná, která nás nechtěla pustit skrz.
Chvilku jsme si tedy odfrkli a pokračovali na Ralsko dále po červené. Bylo to sice asi o 5 km delší, ale kratší cesta neexistovala… Díky této zacházce jsme si aspoň prohlédli známou průrvu Ploučnice.
Pak už nás čekalo to nejhorší. Výstup 400 výškových metrů. Po celodenním pochodu, fakt hnus. PTV a pes, kteří šli asi o 1/3 méně než já a měli méně těžkou výbavu, byli na tom lépe. Já div neplival krev. Když jsme se dostali po urputném boji s kopcem nahoru, měl jsem totálně promočené tričko potem. Nahoře jsme si našli místo na spaní hned vedle udržovaného ohniště a začali objevovat hrad i s jeho úžasnými výhledy do kraje.
V noci sice foukal studený vítr, ale nebylo to tak hrozné. Ve spacáku nám zima nebyla, a když jsme se v noci náhodou občas probudili, zahrál nás pohled na světlušky poletující kolem našich hlav. Ráno, se východ slunce nekonal. Rovnou zalezlo za mraky a po zbytek dne se už neukázalo. Takže jsme si uvařili čaj a vyrazili do Mimoně na vlak. Dorazili jsme zrovna ve chvíli, kdy žádný nejel. Nezbývalo, než na další téměř dvě hodiny počkat. Jak slastný je ten pocit vynuceného nicnedělání :-) Snad jen, kdyby nebyla taková zima a nezačínalo pršet. Nicméně vlaku jsme se nakonec dočkali a odjeli domů.