Kvůli vymýšlení destinace na poslední chvíli na nás už nezbyly žádné levné jízdenky, takže jsme museli vyrazit Jančurovým VIP za asi 550,-. Ale nakonec to byly docela dobře investované peníze. Cesta příjemná. Nikdo nám nekontrolovat jízdenky, jen chtěli vidět ISIC. Vzápětí jsme dostali zdarma vodu, džus a noviny dle vlastního výběru. A pak nás v tom kupé pro 4 lidi, kde mezi vedle sebe sedícími dvěma lidmi byl stolek a naproti sobě sedící lidé si nohama neměli šanci překážet, co chvíli otravoval stevard s tím, jestli nám může nabídnout kávu zdarma nebo nějaké jiné občerstvení. Jediné, co se mi nelíbilo, že horkou čokoládu (což je pro nás nekafaře alternativa kávy) měli zpoplatněnou.

Po příjezdu do Ružomberoku jsme měli asi hodinu a půl do odjezdu autobusu, takže jsem vyrazil vyplenit bankomat, abych měl vůbec nějaká eura (už jsem téměř přestal navštěvovat směnárny a kvůli pocitu svobody (často i kvůli finanční výhodnosti) sháním peníze až na místě), a pak jsme si dali kebab, abychom mohli ohodnotit další evropskou kebabárnu. Ten kebab byl průměrný.

Autobusem jsme odjeli do Donoval, přičemž čím jsme byli blíže Donovalům, tím více pršelo. Když jsme dorazili až tam, lilo! Takže jsme zevlovali na autobusové zastávce, vyhlíželi díru v temných neproniknutelných mracích a spekulovali, jestli má cenu vyrážet do deště a ujít do setmění ještě asi dvě hodiny ze zítřejší etapy, jak jsme měli původně v plánu. Po asi půlhodině se lijavec změnil v déšť, takže jsem vyrazil na průzkum okolí - zjistit, kde by se dalo spát, kde by se dala sehnat voda, kam by se dalo zajít do hospody, kde by se dalo koukat, jak hraje Sparta. Zjistil jsem, že vše potřebné je kousek od zastávky, takže ve chvíli, kdy začalo mrholit, využili jsme této počasím nestřežené situace a došli pro vodu. Radek si koupil vodu i s PET lahví, já si nechal vodu načepovat v nějakém bistru.

Pak jsme se přesunuli do altánu, který jsem zkušeně vytipoval ke spaní (střecha; ze 3 stran cihlová zeď proti větru; 10 m2 - prostě krása!). Tam jsme vybrané místo pro spaní detailně obhlédli, schválili a se změnou mrholení v hustý déšť jsme se rozhodli na cestu nevyrážet a obratem jsme zapluli do koliby na svařák, resp. kofolu, a česnečku. Po občerstvení jsme se vrátili do altánu a Radek uvařil večeři.

Křesťanům by se jistě líbilo, že altán byl asi 30 m od kostela. Pro nás to ale nebyla úplně vítaná skutečnost, protože v kostelní věži byly umístěny reproduktory, které každou hodinu hrály jakousi podivnou hlasitou dlouhou znělku. Naštěstí jsem ten den vstával ve 04:00, takže únava byla silnější než reproduktory, zalomil jsem to v půl deváté a poslední dvě znělky před nočním klidem mě vzbudily jen do té míry, že mě donutily se otočit na druhý bok.

V itineráři jasně psali, že nás čeká náročná etapa a je potřeba vyrazit za svítání! Takže jsme už po východu slunce vstali, uvařili čaj, dali si nějakou snídani a poměrně brzo vyrazili na cestu! Bylo o čem si povídat, takže cesta docela utíkala a i (kvůli těžbě dřeva) naprosto rozblácená cesta nás nechávala klidnými. Čím bylo stoupání příkřejší, tím více svršků jsme sundali. Ale jen do chvíle, kdy jsme dorazili na Kečku - první nezalesněný hřeben, kde foukal studený vítr. Oblékl jsem na sebe jak mikinu, tak bundu a začal přemýšlet, jestli nebyla chyba, že jsem si sebou nezabalil termotriko. Ovšem hned vzápětí, při výstupu na Kozí Chrbát, mi začalo být jasné, že to chyba nebyla. Že se zapotíme i v té zimě... V tomto stoupání vyvrcholily mé obavy ze všech těch kopců! Už od té chvíle, co jsem z vlaku viděl Beskydy a pak Fatru, začal jsem mít silné pochyby o svých silách. A když jsem při stoupání na Kozí Chrbát poznal, jaká to je dřina, a že kousek před námi je ještě mnohem MNOHEM větší kopec (vrchol Prašivá, jak jsem později zjistil), který je pro mě prostě očividně nepřekonatelný začal jsem si mezi funěním nadávat: "Že já blbec dál nechodím jen po pahorkatinách, kde jsem se narodil." Ale nahoře jsem zjistil, že to vlastně ani tak nebolelo, že to stačí přefunět, a ono to půjde!

Po slezení do Hiadelského sedla jsme zjistili, že máme dost starý itinerář, protože v sedle byla útulna, co tam podle papírů vůbec být neměla! V ní dva kluci a jedna holka, co se zrovna balili na cestu do Donoval. Očividně to byli mazáci, takže jsme se moc neprojevovali, aby se nám nesmáli. Doplnili jsme vodu a vyrazili na cestu! "Kam?" "Do kopce. Když cesta povede do kopce, je to známka, že jdeme dobře!" …po 5 minutách: "Hele, ještě nebyla červená značka…“ "Tak ji sem zapomněli nakreslit, jdeme do kopce, tak jdeme dobře." …po dalších 100 metrech… "Hele… Eh… Tady ta cesta končí" "Hmmm… Aha… Tak jsme asi šli blbě…“ Nebudu to zdržovat, po brainstormingové paměťové analýze, jak to dole vypadalo a kde jsme mohli jít blbě, jsme zahnuli doprava, udělali traverz napříč lesem, a vyhlížejíce medvědy jsme došli až na cestu, na které byla ona vytoužená červená značka. Trochu zklamaní z toho, že námi původně vybraná cesta byla méně strmá, jsme začali znovu stoupat. …ještěže tam byly všude borůvky a maliny, že měl člověk záminku se zastavit, protože by byl hřích tady ty plody lesa nechat shnít! Já teda borůvky skoro nejím, ale… …tentokrát jsem se u nich zastavoval rád.

Když jsme se dostali do pásma kosodřevin, tak mě Radek posunkem zastavil v mém vyprávění a začal pozorně poslouchat, co se děje před námi. Ozývalo se tam pravidelné dívčí: "Ááách... Ááách... Ááách..." "HmmMmm, ten výlet začíná zajímavě," pomysleli jsme si, ale trochu nás mátlo, že se ten zvuk přibližuje. A najednou se zpoza kleče vynořila holka, která nám pak sdělila, že je pátý den na sólo cestě a že ji už ohromně bolí kolena, takže při každém kroku naříká – a navíc to plaší medvědy. Nahoře na Prašivé jsme si udělali oběd a vyrazili dál. Krása!!! Ta zelená barva všude kolem byla ohromující! Asi takhle nějak si představuji Irsko. 50 odstínů zeleně. Ta kombinace barev mě nadchla. Navíc už jsme byli nahoře a před námi už po zbytek dne jen "snadná hřebenovka po rovince"! Bohužel jsem se při zdolání Velké Chochuly podíval na cestu před sebou a pochopil, že jsem si tu hřebenovku představoval velmi naivně. "Dyť to je furt nahoru, dolů!" "To je asi optický klam!" …nebyl!… Pak se únavou stala cesta trošku monotematickou, ale stále krásnou. Dokonce jsme našli i medvědí lejno a Radek tvrdí, že viděl a vyfotil i medvědí stopu. Ale to mi podle fotky příliš věrohodné nepřipadá. Poslední nepříjemné stoupání toho dne bylo na Ďurkovou. Za vrcholem jsme konečně uviděli dole pod námi Útulnu pod Chabencom! Radek při tom spásném pohledu na horskou oázu dokonce poklekl! Možná i slza v oku se mu zaleskla. Zatímco Radek s vidinou piva poslední prudké klesání dne téměř seběhl, já už dost citelně cítil achillovku a stehna, takže jsem se k chatě jen došoural. Tam jsem si dal kofolu, šošovicovou polévku a pak jsem si z kofoly a piva vyrobil radlera. Spalo se krásně! Teda do chvíle, než po asi hodině mého spánku dorazil nějaký chlápek s rolničkou, kterou neuměl vypnout. Ovšem jakmile si vybalil a batoh s rolničkou odložil, už jsem o sobě nevěděl až do rána.

Sice nám itinerář-průvodce zase tvrdil, že nás čeká "velmi náročná etapa a je nutné vyrazit za svítání", ale po tom, co nám večer u večeře nějací machři, co šli proti nám, tvrdili, že to je dávačka, vstali jsme až kolem sedmé. Mimochodem, ti machři byli dva kluci, co tvrdili, že moc nechodí, že se jen najednou rozhodli, že projdou celou Cestu hrdinů SNP a vyrazili. Prý ani nijak nechvátají. Kde mohou, dají si pivo, dvě a vlastně se na cestě jen flákají. A i tak úplně v klidu dali v jednom dni trasu Čertovice - Útulna po Chabencom. Což pro náš itinerář byla cesta na den a půl popsaná jako "velmi náročná". Jenže když jsem je pak ráno ze svahu Chabence pozoroval, jak stoupají na Ďurkovou, jak ukrutně rychle nabírají výškové metry a brzy mizí za horizontem, pochopil jsem, že si z nás museli utahovat a že to jsou minimálně himálajští tygři.

Každopádně i my jsme s mnoha vzdechy tu hnusnou ranní rozcvičku jménem Chabenec zvládli! Čímž jsme překonali dokonce i mnichovohradišťského rodáka Jana Švermu, kterému to, na rozdíl od nás, i politicky myslelo! A na to jsem hrdý!

V jedné zrovna mírnější pasáži stoupání, kde jsem se zdržel fotografováním a Radek mě předešel a byl asi 100 metrů přede mnou, jsem na levém svahu hřebene, pro Radka za horizontem, asi 300 metrů před námi uviděl medvěda! Hlavou mi proběhla myšlenka, co budu dělat, když na Radka budu křičet, on mě v tom větru neuslyší a vejde medvědovi přímo ve spáry! Pepřák jsem měl u sebe já... Ale běžet za ním nemůžu! Jednak si medvěda musím vyfotit a jednak bychom se mu do spárů dostali oba, což je pro inženýry bezpečnostního oboru velká ostuda! Učili nás přece, že nejdřív se musí do stavu bezpečí dostat zachránce, a pak teprve může začít zachraňovat někoho, kdo je v ohrožení… Zachránce sám se nebezpečí vystavit nesmí! Ale všechny tyto úvahy byly zbytečné, protože, když jsem na něj zakřičel, tak mě v pohodě slyšel. Takže se vrátil kousek zpět a hlavně popošel blíže k levému svahu, aby si medvěda vyfotil taky. To už jsem měl vyfocené asi 3 fotky a začal ve foťáku zoomovat, abych ověřil, jestli je to skutečně medvěd! Už první fotka byla jasná! Zpoza horizontu vykukoval medvědí hřbet! A myšlenkový pochod se rozběhl znovu. Takovému medvědovi asi budeme dost ukradení, takže jediná možnost, jak se rozumně zachovat, je, že ho budeme fotit a čekat, až se uráčí nám uhnout z cesty. Ale co když se dlouho neuráčí? Nebo co když půjde někdo z Chabence proti nám? Jak jim dáme vědět, aby zůstali, kde jsou?!

Jenže na druhé fotce už "medvěd" zpoza horizontu zvedl hlavu a ukázalo se, že tenhle medvěd má rohy!!! "Nééééé!!! Já chtěl potkat medvěda! Jako, kamzík je taky fajn, ale já chtěl medvěda," sdělovali jsme si vzájemně.

Nahoře na Chabenci se nám otevřel výhled na celý hřeben až na Chopok. Vypadal impozantně! To jsou HORY! Už mě ani neštvalo, ani neděsilo, jak je ten hřeben nerovný. Těšil jsem se, jak ho celý projdu! Jak ho projdu a na Chopku si dám oběd.

Cesta docela utíkala a šlo se hezky. Lidí přibývalo, takže bylo podle koho srovnávat tempo a nezaostávat zbytečnými pauzami. V podstatě až na vrchol Dereše se nic zajímavého nestalo. Dereše z nás udělala/o horolezce! První dvoutisícovka bez použití dopravních prostředků a kyslíkových přístrojů! A navíc ještě bez chodníku, jen šplhání po šutrech! Pecka! Škoda, že jsme se zrovna odtamtud museli dívat na tu lanovku na Chopok, která kazila to horalské panorama.

Už jen kousek zbýval na Chopok, kde jsme měli v plánu oběd. Já sice tíhnul spíš k té původní chatě, ale Radek zamířil k lanovce a já nechtěl dělat vlny, takže jsem ho následoval. Tam jsem si dal halušky a obrovský povidlový kynutý knedlík, což byla chyba, protože hned po obědě mě chytila ohromná ospalost a ještě další 3 hodiny mě nepustila. Zlezení Chopku byla jen formalita bez zbytečného zdržování, protože jsem ne úplně dobře nesl zaslechnuté konverzace okolních lezců, kteří si stěžovali, jak je náročné se na vrchol dostat od horní stanice lanovky.

Cestu z Chopku na Ďumbier jsme si krátili nadáváním na všechny ty "hobíky", co se nám pletou pod nohy, co v horách, na rozdíl od nás horolezců, nemají co dělat.

Na rozcestí pod Ďumbierem jsem navrhl nechat batohy (resp. já byl rozhodnutý ho tam nechat a Radek se po chvíli váhání přidal) a nahoru lézt nalehko. A Alpským stylem. Žádný vynášení materiálu do postupných výškových táborů. Prostě ztečí na vrchol a zpět! Vyplatilo se. Cestou jsme předběhli několik lidí, kteří funěli pod tíhou svých obrovských batohů a velmi zlostně se na nás dívali, protože nás už ten den potkali, takže věděli, že podobné batohy máme taky. Ale úkolem není zdolat vrchol hrubou silou, výhodnější je použít dopravně-inženýrské znalosti a celý vrcholový útok chytře logisticky zorganizovat. Ďumbier byl krásný a počasí nám přálo. Jak se později ukázalo, trefili jsme dvoudenní okno pro vrcholové počasí. Ostatní dny byl vršek neustále v mlze.

Čas jsme měli poměrně dobrý, takže se začala jako reálná rýsovat možnost, neposlechnout itinerář a dotáhnout druhý den až na Čertovicu. Uvažovali jsme nad tím od chvíle, co nám ti dva šerpové na útulně říkali, že je to v pohodě. A to to měli do kopce. Takže jsme se při udržování rytmického tempa dostali přes úžasné kamenopády až ke Štefáničce, kde jsme dali pár vět s lidmi, co zrovna z Čertovice přišli (mezi nimi holka se skvělými kraťásky, na něž nelze zapomenout). Ověřili jsme si, že cesta není špatná a že se v případě nouze dá dojít i za tmy. Tím bylo jasno, že Čertovicu dáme! Na posilněnou jsme si dali malé pivo/malou kofolu a vyrazili! "Už to přece bude jen z kopce… Dobrý, poslední kopec a teď z kopce… Jo, neva, tak ještě jeden kopec… Kde se tu vzal další kopec?... To už není možný, jak můžeme jít zase nahoru?!... Cože?! Další kopec?! To tam už v životě nemůžeme naklesat!!!... To snad není možný! To už asi po desáté od Štefáničky jdeme do kopce! Jak se máme do háje dostat dolů, když každý naklesání zase nastoupáme!!!... Další kopec?!? Mě už to vážně nebaví! Já jdu do sedla, ne na Lomnický Štít!" Samozřejmě, že ony věty byly o dost peprnější, ve společnosti dvou chlapů se to snese. Za tohoto nadávání a neustálého stupňování už tak vysokého tempa jsme došli až na Rovienky, poslední vršek! Pak už jen z kopce. Bohužel – nebo vlastně naštěstí, protože je z toho nakonec fajn zážitek – se už setmělo. Nějakou dobu jsme zkusili jít bez světla, ale když jsme za každým stromem paranoidně viděli medvěda, vytáhli jsme čelovky a začali si zpívat. A když já začnu zpívat, je jasné, že nastala životu nebezpečná situace! Jaké zavládlo nadšení, když jsme v hloubi pod námi, podobně jako Jeníček a Mařenka, uviděli světýlko!

V Čertovici jsme chvíli pomateně chodili tam a zpět a hledali slibované tábořiště. Když mě bloudění přestalo bavit, zazvonil jsem v nějaké chatě, kde nabízeli ubytování, a zeptal se, jestli by nevěděli, kde se tu dá postavit stan. Pán nám velice ochotně podrobně vysvětlil cestu za chatu horské služby, kde prý má být vysekaná loučka, kde se stany staví. Skvěle! Vyrazili jsme na posledních 300 m toho dne. Ne, že bychom neměli dost už tak 3 000 m nazpět. Když jsme šli kolem chaty Horské služby, za níž ona loučka měla být, zeptal jsem se před ní stojících chlapů, jestli jdeme dobře. Řekli, že jo. A když jsme poděkovali a pokračovali, zavolali na nás, že tam mají dvě místnosti volné, tak klidně můžeme spát u nich. Jo! Proč ne? Jupíí, to bude jako v Jak vytrhnout velrybě stoličku! Další splněný sen!

Vysprchovali jsme se, přespali a ráno jim nechali 5 € na kafe. Já zase dostal (byla mi vnucena) octanovku na zanícenou achillovku a šli jsme dál!

Třetí den jsme si dali odpočinkový. Vlastně proto Radek chtěl utrhnout už druhý den Čertovicu. I podle itineráře to byl odpočinkový den na asi 5 hodin chůze a tím, že jsme dali Čertovicu, zkrátili jsme ho na polovic. Takže ráno vstávání až asi v 8, v klidu jsme se sbalili a rozloučili a vyrazili na pozdní snídani. Dali jsme si v motorestu palačinku a na doporučení horské služby jsme vyimprovizovali plašič medvědů. Rolničku jsme neměli, takže jsem na tkaničku od bruslí (kterou všude tahám jako užitečný motouzek) navázal dva klíče tak, aby o sebe cinkali (což není tak snadný úkol, jak se zdá). Pak už nic nebránilo tomu, vyrazit na dvouhodinovou túru na Ramžu. Ještě v Čertovici jsme byli svědky toho, jak rodina cikánů je pokutována správou národního parku za to, že plení borůvky. Bylo to za 10 €.

Ramža mě úplně nadchla! To je skvělá útulna! Každá z útulen, co jsme potkali, měla něco do sebe, ale tahle byla tak skvěle syrová! Skvělé, že zrovna tahle vyšla na ten volný den! Kolem jedné odpoledne jsme uvařili oběd a pak začali relaxovat (jak jinak vznešeně napsat, že jsme se váleli). Radek to zařízl a spal několik hodin, já pletl náramek, sháněl klády na oheň, a jinak udržoval domácnost. Když se Radek vzbudil, udělali jsme předvečeři a pak se začali divit, co to slyšíme. Jakoby se blížila skupina ultras Baníku… Co by Baníkovci dělali v lese v Tatrách?! Ten zvuk se přibližoval. A my stále netušili, co to je. Když vtom se zpoza horizontu a stromů vynořil terénní Nissan, jemuž na korbě seděla banda opilých chlápků zpívajících všemožné sprostonárodní písně a fotbalové chorály. Zastavili u nás, hned začali nabízet pivo a whisky. Chvíli zevlovali, pak se nechali vyfotit s útulnou a zase odjeli. Že něco takového zažiju v té asi 12. zóně národního parku, kde by si člověk legálně neměl ani rozbalit karimatku, jsem si tedy nemyslel.

Pomalu docházela voda, takže jsme vyrazili k prameni, o kterém jsme byli jedním protijdoucím poutníkem upozornění, že teče pomalu. Tak pomalu tekl. Ale mnohem pomaleji, než jsme čekali. 1litr/5minut a to jen díky tomu, že jsem měl lahev se širokým hrdlem. Jak dlouho bychom čepovali do PET lahví, si nechci ani představovat. Ale aspoň se během čepování daly sbírat maliny k snídani.

Když jsme se vrátili, už se do útulny stěhovali další lidi. Včetně asi 70letého shrbeného starce, který šel na těžko úplně ty samé vzdálenosti, co chodí ostatní. Neuvěřitelné!!! Večer jsme si na ohni upekli klobásy (dobrá morální vzpruha!) a vyměnili si zkušenosti s ostatními.

Asi v 9 jsem už zalehl a usnul. Spal jsem asi hodinu, než dorazili nějací opozdilci. Byl jsem tak rozespalý, že jsem naprosto nekolegiálně nečekal na to, jestli na ně někde zbylo místo, nebo bych se měl trochu posunout, otočil jsem se na druhý bok a zařízl to znovu. Místo na spaní patrně našli, jak se ráno ukázalo.

Bylo nádherné ráno, které odkrylo výhled na Vysoké Tatry. Obloha byla vymetená, slunce zářilo, ale i tak bylo jasné, že to nevydrží celý den. Že je to jen obvyklé ranní vyjasnění. Po snídani jsme vyrazili a hned po 50 metrech ztratili značku. Slezli jsme velké klesání, dostali se na křižovatku a zjistili, že ani tam značka není. Bylo to jasný. Nepozorností na začátku jsme zapomněli odbočit. Ale představa, že ten kopec, co jsme slezli, bychom měli zase vylézt, byla natolik odrazující, že jsme ze čtyř cest vybrali tu, která vedla nejvhodnějším směrem, ale ne zpět. Byli jsme si téměř jistí, že se naše cesta a turistická červená určitě musejí během následujících 30 km potkat. Nemýlili jsme se! Potkaly se asi po kilometru.

Nedlouho poté se zatáhlo a udělala se zima. Cesta vedla stále do kopce a nebyla nijak zvlášť zajímavá. Ale věděli jsme to předem. Psychicky jsem se na to připravoval od začátku cesty. Dle itineráře i všech protijdoucích jsme věděli, že 4. den bude nejnudnější a velmi velmi velmi fyzicky náročný. Obzvlášť, nezávisle na sobě, se všichni shodovali na hroznosti Velké Vápenice.

Už jsem měl tak zničené nohy, že jsem si v Oravcovém sedle musel najít klacek a povýšit ho do hodnosti hole. Ale musím říct, že si to zasloužil! Nikdy jsem nedržel v ruce nic tak ergonomicky tvarovaného. Byl to zázrak, najít uprostřed lesa, něco, co vyrostlo do tvaru, který byl přesným negativním obrazem ruky. Navíc ne jenom jednou! Ta hůl se dá chytit 3 možnými způsoby a pokaždé dokonale padne. Mám ji doteď v rohu pokoje a přemýšlím nad tím, jak ji odlít z nějakého trvanlivějšího materiálu než je dřevo.

Klesání do Sedla Priehyba bylo dost kluzké, a já i za cenu toho, že mi Radek utekl, šel raději na jistotu, krok sun krok. A cestou s hrůzou koukal přes údolí na tu OBROVSKY vysokou Velkou Vápenicu a litoval ty, kteří do kopce funěli proti mě. Dole v sedle jsme dali oběd, Radek došel pro vodu. Toho já pro zánět achillovek už nebyl schopen a tak jsem si lehl na lavici, zvedl nohy a trochu si je odkrvil. Překvapivě to přineslo slušnou úlevu!

A pak už přišlo to, čeho jsme se děsili už od Prahy. Velká Vápenica. 2 hodiny pekla!... První čtvrtinu jsem se cítil ve svém živlu. Naprosto mi to stoupání sedlo a já se cítil jak pták. Druhá čtvrtina byla trochu horší, ale nic extra. Někde v této části jsme vedle cesty našli dvě konzervy bez etikety. Ze zvědavosti jsem si jednu hodil do batohu, ale doteď jsem ji neotevřel. Třetí čtvrtina byla náročná, ale už jsem po cestě zažil horší stoupání. Čtvrtá čtvrtina byla už náročná jen psychicky. Člověk vždycky viděl něco, co považoval za vršek, ale kopec ještě pokračoval. Výsledek? Nic hrozného. Zbytečně se tenhle kopec démonizuje.

Nahoře jsme zažili euforii, protože se poměrně blízko vynořila Králova Hoľa, ta hora, kterou nám naneštěstí někdo ukázal už na Dereši. Odtamtud vypadala tak vzdálená a tak vysoká!... A teď už byla téměř na dosah ruky. A vedl k ní už jen rovný hřeben se dvěma stoupáními. Skvělé! Nafotili jsme obsáhlou sérii vrcholových fotografii včetně pozóvání s vylomeným rozcestníkem a vydali se dorazit zbytek cesty k útulně. Euforie nás brzo opustila, protože se nám naskytl pohled na to, jak je i tady hřeben kopcovitý... Ale došli jsme na Andrejcovnu a tam nám chatařka spravila náladu. Nejen občerstvením, ale i svou přítomností. Podle našeho itineráře měla být Andrejcovna jen opuštěná útulna, ale na Ramže nám u ohně řekli, že je tam holka, která vaří skvělou polévku. Takže už od oběda Radek nahlas snil, jak to na Andrejcovně bude vypadat. Jednak z toho, že vaří dobrou polévka nějak podvědomě usoudil, že je ta holka i krásná. Až já jsem ho musel upozornit, že o její kráse nikdo nemluvil. Nad touto námitkou se zamyslel, a musel uznat, že tam jeho tužby předběhly dostupné informace. Pak ještě cestou snil o tom, jak na té útulně bude sprcha, a jak ta kuchařka bude mít mladší sestru, která bude všechny pocestné umývat... Jeho představy šly i dál... Ale přešlo ho to, když zjistil, že ona kuchařka je rozená Tatranka. Ne, taková Tatranka, která by byla ve filmu, ale skutečná Tatranka. Holka s tváří ošlehanou severními větry nemající přístup ke sprše a i povahu měla takovou horalskou - s ničím a s nikým se nemazala a Radkovi nedala ani sebemenší příležitost k jakékoliv akci.

Zabrali jsme si matrace v patře a po večeři si ve dvou zahráli žolíky.

Večer jsem uvažoval nad tím, jestli bych si ráno neměl přivstat a udělat si za příhodného světla nějaké hezké fotky Vysokých Tater. Ale naštěstí jsem se k tomu ráno nedokopal a vstal až při domluveném budíčku. Stejně bych nic nevyfotil, protože bylo zataženo a Vysoké ani nebyly vidět. V tom sychravém počasí jsem měl problém se skutečně plně probudit. Až pořádný černý čaj mě probral a mohli jsme nastoupit na poslední etapu.

Už o nějakých 100 m výš jsme se dostali do větru a vlhké mlhy. Počasí se s každým nastoupaným metrem zhoršovalo a my začali chápat, že ten úžasný výhled z Královy Hoľy, o kterém všichni básnili, nás asi mine. Kromě toho, že jsme šli v ohromném větru a zimě není o čem psát. Cestou jsme ani nic neviděli. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Jedinou orientační pomůckou bylo tyčové značení. Šli jsme od tyče k tyči a doufali, že po cestě není žádná navigační záludnost. Ani povídat jsme si nemohli, protože jsme museli na dva metry křičet, abychom se slyšeli. Zkrátka nás Tatry nechtěly ochudit o další typicky horský zážitek. Tím, že jsme nic neviděli, jsme jen velmi hrubě odhadovali, kolik jsme už ušli a kolik na Hoľu zbývá. Jen jednu věc si z navigačních záležitostí pamatuji, že jsme dle rozcestníku půlhodinový úsek ušli za 15 minut. Byla zima, tak jsme do toho fest dupli a bylo to znát.

V jeden okamžik se vytvořila díra v mracích a asi 200 m před námi, kde byla bílá tma, se najednou na pár vteřin ukázal vysílač. Byl to tak překvapivý pohled! Jako když ztracený námořník spatří pevninu. Na Králově Hoľe jsme si vyfotili rozcestník a báječný bílý výhled a spěchali dál, abychom neprochladli. Útulna byla obsazená, takže jsme se nezdrželi ani tam, jen jsme předali info o tom, jak to vypadá na hřebenu a už jsme pokračovali zase dál. Poslední klesání!

Omylem jsme z asfaltky neuhli na prvním křížení s červenou, takže jsme si cestu trošku prodloužili, ale stálo to za to. Cestou jsme potkali sviště! Takže jsme si půjčil od Radka zrcadlovku a dal se na kariéru reportéra National Geografic.

Těch 1000 výškových metrů klesání bylo něco na moje kolena. A dole v Telgártu ani nebyla otevřená hospoda, abychom se nějak odměnili. Takže jsme obsadili zahrádku hospody a občerstvili se u konkurence. Koupili jsme si nějaké čerstvé bagety z bageterie a radlera z obchodu. Z obchodu s pultovým prodejem. Ano, s pultovým prodejem!!! Já nic takového neviděl ani napamatuju. Hned jsem se vrátil o 20 let zpátky do obchodu mého dětství.

Do odjezdu autobusu zbýval ještě nějaký čas, takže jsme zkusili stopovat, ale dva kluci uprostřed vesnice za zatáčkou není dobrá kombinace. Bylo to bez šance, ale stejně jsme neměli nic lepšího na práci.

Cesta autobusem byla regulérně nejnebezpečnější akcí z celého výletu. Nejdříve jsme se v serpentinách zdrželi asi 5 minut za kamionem, a když ho náš řidič na tom nejnevhodnějším místě předjel, tak se nabrané zpoždění pokoušel dohnat. To, co si běžný neukázněný řidič nedovolí osobákem, to on bez mrknutí oka prováděl s autobusem. Ano, bál jsem se!

A v Popradu jsme vše obětovali péči o tělo! Rychle jsme našli wifi, Radek na ájfoun stáhnul lístek na vlak, pak jsme si to od paní v Allianz pojišťovně nechali vytisknout a spěchali dál. Museli jsme samozřejmě vyzkoušet místní kebab (tak hnusnej, že se snad ani kebabem nazývat nemůže), pak poslat pohledy a zbývalo už jen to příjemné - šli jsme do aquaparku do termálu. 4 hodiny jsme se váleli v termální výřivce. Božíííí.

Bohužel to nebylo nekonečné a my museli vylézt a jít na vlak. Nikdy jsem Euronightem nejel a tak trochu jsem doufal, že bychom mohli mít lehátka. Ale neměli jsme. Jak jsem zjistil, lehátka měla jen VIP třída. My jsme měli místenky do šestimístného kupéčka. Naštěstí v něm nikdo nebyl, když jsme nastoupili. A pevná víra zařídila, že k nám celou cestu ani nikdo nepřistoupil! Takže po půlhodině jízdy jsme si na trojsedačky už lehli. Po hodině jízdy jsem se už i drze přikryl spacákem a spal až do Kolína. Jen vždycky, když jsme dlouho stáli na nádraží, tak jsem se vzbudil a nezabral, dokud se vlak znovu nerozjel.

A ještě jeden poznatek k vlaku. Jsem liberální člověk, který neškatulkuje a rozhodně není xenofob, ale musím říct, že demografické složení cestujících mě úplně neuklidňovalo. Ve vlaku jely hlavně početné cikánské rodiny, které se mezi sebou hádaly... no, to je slabé slovo... čekal jsem, že už vytáhnou i nože. Dále takoví ti zdivočelí macho Slováci 20-25 let, kteří buď dělají ve škodovce na lince nebo házejí výkopy, a pak my. Zodpovědně prohlašuji, že jsem se cítil MNOHEM méně bezpečně než při autostopu.

V Praze na Hlaváku jsme měli asi půl hodiny zpoždění, takže jsem velice netrpělivě stál frontu na jízdenku domů, abych pak mohl hodně rychle sehnat něco mamce k narozeninám. Květinářství zavřené, ale zachránila mě nějaká luxusní čokoládovna, kde jsem velmi originálně koupil dárkový balíček, a quasimodovsky kulháním odběhl na Tanvalďák.

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu!

A zazvonil zvonec a výletu byl konec.