Začínáme! Letos nás čeká Spreeradweg - cyklotrasa podél Sprévy - z Budyšína do Berlína.
Oproti loňsku je tu několik změn. Namátkou:
- Nestihl jsem udělat rešerši, kudy pojedeme, takže mezi Budyšínem a Berlínem je oblast hic sunt leones. Teda ne! Co si pamatuji od cesty k Baltu je to spíš oblast hic sunt lupi. Cestopis tak bude ochuzen o intelektuální zajímavosti.
- Vozíky letos máme dva. Po tom, co se nám loni roztrhaly přecpané brašny, připojili jsme kromě vozíku na děti i vozík na náklad.
- Spréva není veletok jako Dunaj, jeji břeh není tak vyhlazený, a proto nás čeká náročnější terén a náročnější navigace. Už nepojedeme jen podél vody.
- Mikuláš už nemá dudlík.
Co jsem z rešerše trochu stihl, to je Budyšín. O něm jsem si zapamatoval, že název je dle pověsti odvozen od toho, že v těchto místech znenadání začala rodit kolem jedoucí kněžna a její manžel zvolal: "Bude syn?" A dále, že o Budyšíně se vypráví prastaré přísloví: "Když vítr neví, kudy kam, fouká přes Budyšín." To nás jako cyklisty velmi potěšilo...

Základem úspěchu dálkových expedic poháněných svaly je nízká hmotnost! Z toho důvodu začal den tím,že Pocestný navštívil kadeřnici. Zkrácení účesu slibovalo i snížení aerodynamického odporu, takže je pochopitelné, že takový zásah má značnou prioritu! A to tak vysokou prioritu, že se vyplatí u kadeřnice čekáním ve frontě strávit první dvě hodiny dne. Kadeřnictví po týdení dovolené otevíralo v 8 hodin a když Pocestný v 8:00 před kadeřnictví dorazil, mohl se před něj posadit na lavičku, protože uvnitř už nebylo místo, a ujmout se role v pořadí 6. účastníka fronty...
Vyráželi jsme tedy do Budyšína se značným zpožděním, které ještě o pár minut zvýšila hraniční kontrola, která nás donutila hledat pasy všech zúčastněných kdesi v útrobách našich zavazadel, naložených v cyklovozících, naložených ve vozíku za autem. Tímto bych chtěl jako každý influencer poděkovat partnerovi našeho výletu, Moto Knébl, což je firma, jež se soustředila doposud na výrobu a opravu motocyklů, ale s ohledem na zelenou politiku EU se teď začíná soustředit na podporu rodinné cyklistiky.
Předpověď jasně říkala, že ve 3 hodiny začne pršet a nepřestane až do večera. Ale pletla se - pršet začalo již ve 13 hodin, když jsme ještě byli v autě. Naštěstí to byl jen symbolický deštík, který přešel a nezhatil tak náš plán v Budyšíně šlápnout do pedálů a urvat z trasy co nejvíc, než nás déšť donutí zastavit.
Na prvních 3 km jsme nastoupali a naklesali tolik výškových metrů, co loni za celou cestu z Lince do Bratislavy. Parádní nástup do trasy... Naštěstí další kilometry už byly velkorysejší a umožnily nám kola rozšlapat do vyšších rychlostí s hnát se k prvnímu z přístřešků, které jsem včera pro odpolední ukrytí před deštěm vytipoval. Nejprve jsem vytipoval ty ve vzdálenosti kolem 15 km. Pak jsem pro jistotu přidával další už od 5. km. Pak mi to nedalo a začal jsem přidávat další až do 30. km, kdyby náhodou. Večer mi to zase nedalo a přidal jsem další do 40. km.
Kilometry ubíhaly, kola se hnala rovinatou krajinou plnou polí, rybníků, luk a vsí. Značení cyklotrasy začalo být za městem přehledné, takže navigace byla snadná.
...až do okamžiku, kdy jsme dojeli k zákazu vjezdu. Cedule není zeď a jestli tam neprojede auto, kolo určitě ano. ...tak ne. Kompletně rozebranou silnici se spoustou stavebních strojů ocenil jen právě se probudivší Mikuláš. Museli jsme se otočit, kus se vrátit a uzavřený úsek objet po luční cestě. Krásná cesta, jen kdyby všechna 4 kola obou jízdních souprav nekladla v uježděné trávě takový odpor.
Kilometry na tachometru přibývaly, síly ubývaly a déšť pořád nikde. Ale plán byl daný. Až do deště jet a nezastavovat!
Déšť nás vysvobodil na 38. km na břehu Bärwalder See. Největší jezero Saska, které vzniklo zatopením hnědouhelného dolu, který dříve zásoboval elektrárnu Boxberg, která svými komíny a chladicími věžemi zdobí siluetu severní strany jezera. Během svého vzniku se jezero napouštělo 10 let. A to je ze zajímavostí o místech, kudy budeme projíždět, už opravdu asi všechno.
Za prudkého zintenzivňování deště jsme na poslední chvíli zastavili v předposledním vytipovaném altánu a byli rádi, že to fyzické mučení už skončilo.
Když po pár hodinách přešel nejintenzivnější déšť vydali se děti s Pocestnou na písečnou pláž, zatímco Pocestný uvnitř altánu postavil stan. Další z vln deště vrátila děti z procházky mokré, ale nevadilo jim to.
Pak už jen polévka k večeři, čištění zubů, zalehnutí do stanu a přesvědčování neúnavné Madlenky, že už všichni chceme spát a nemůžeme se jí dál vyptávat na tábor, ze kterého se včera vrátila.

První se ráno vzbudil Mikuláš a poslední naopak Madlenka, kterou jsme museli v půl deváté hlukem při balení budit.
Mikuláš byl ráno nesnesitelný, odmital cokoliv dělat a jen se domáhal banánu.
První kilometry cyklostezky kolem jezera jsem znal z asi před deseti let, kdy jsem tu byl na inline bruslích. Po hladkém asfaltu se jelo krásně a ani další úsek, který vedl jako cyklostezka podél velké rovné silnice nebyl vůbec zlý. Jaký rozdíl, kdyz po ní člověk uhání na kole a když po obdobné šlape k Baltu pěšky.
Kola krásně jela skoro sama, my jeli rychle a kdyby nám toto tempo vydrželo, byli bychom v Berlíně snad za dva dny.
Po dvaceti kilometrech nás zbrzdil brod přes potok. Nevím, jestli jsem kdy dříve na kole přes brod jel a teď rovnou s vozíkem.
První pokus o zastavení na dětském hřišti nevyšel - v mapě hřiště bylo, ale vedle fotbalového hřiště byla jen jedna rozbitá dětská lanovka, což je poněkud málo.
Jeli jsme tedy do další vesnice. Ta podle mapy hřiště nabízela také. Sice bylo na kopci, ale bylo tam! I s plotem, brankou a z jedné strany k němu přiléhala větší budova. Jen jak jsme zastavili před brankou, hned z druhé strany plotu přiběhly dvě zvědavé holčičky mluvící německy. To naše děti dost znejistilo. Madlenka se začala stydět a Mikuláš na hřiště vůbec nechtěl. Po chvíli přemlouvání jsme na hřiště vstoupili a kupodivu tam bylo více dětí, než jsme čekali na všední den dopoledne. Za chvíli jsme si všimli, že počet dětí zhruba desetinásobně převyšuje počet dospělých, kteří se na nás zvláštně dívali... Aha... "Halo, wir sind auf trip, können Kindern spielen?" "Wie viel Kindern?" vyděsila se učitelka mateřské školy. Po ujištění, že jen dvě, nám to dovolila. Během chvíle se na nás jako vosy na bonbon sletěla spousta dětí žvatlajících cosi německy. Hanča hřiště z toho důvodu opustila, já naše děti násilím usadil na lavičku a pokoušel se německým dětem vysvětlit, že německy neumíme. Když ale dětem německý řeknu, že německy neumím, úplně logicky to odmítají akceptovat. Začal jsem se tedy extrémně soustředit a pokusil se konverzovat. Dozvěděl jsem se, že jedna holčička je Míra, druhé holčičky maminka je v práci, i když dříve pracovala z domova, a spoustu dalších informací. Pak jsem otěže konverzace převzal já a přiměl jsem holčičky, aby mě dovedly k Trinkenwasser. Na záchodcích školky jsem doplnil naše láhve a naučil se, jak se německy řekne zátka.
Naše děti velmi uvítaly, že vzápětí školka vyklidila zahradu a odebrala se dovnitř. V tu chvíli se děti teprve odvážily na prolézačky.
Po krátkém mrholení jsme vyrazili dál na cestu a začal se projevovat pozdeji největší zádrhel dne. Začalo mě jemně pobolívat koleno.
Krátká sprška nás po 2 km na chvíli uvěznila pod stromem, ale měli jsme štěstí - podle množství vody na cestě před námi spadlo mnohem více vody.
Po asi 10 km jsme dojeli do Grodku, kde jsme museli v Lidlu doplnit zásoby. Posledních 500 m už se koleno rozbolelo intenzivně. Ale protože bolelo jen při šlapání, při chůzi vůbec, vyrazil jsem s dětmi na nákup, zatímco Pocestná hlídala kola.
Po nákupu jsme přes náměstí dojeli na hřiště. Na náměstí jsme v Burghausu využili veřejných toalet zdarma a na hřišti následně uvařili k obědu 4 balíčky čínských polévek (bez glutamátu).
Když jsem loni znovu četl Lovce mamutů, bylo tam několikrát popisováno, že jídlo jedli nejprve muži, co zbylo, to jedly ženy, a co zbylo po ženách, jedly děti. Bohužel, v naší rodinné kultuře to chodí přesně opačně... Z ešusu začne jíst a nejvíce toho sní Mikuláš, pak si dá Madlenka a následně Pocestná si solidárně "odtrhne od huby" aby na mě aspoň něco zbylo.
Protože jsem věděl, že situace je vážná, koupil jsem v apotéce Ibáč v gelu začal mazat koleno. Po obědě nás zase další sprška zastavila v kaštanové aleji a následujích 7 km bylo utrpení. Jakékoliv malé stoupání - hned převod 1x1 a šlapat jen jednou nohou.
Děti usnuly a nám se podařilo doslimáčit se k jezeru Taspere, kde jsme zastavili v altánu s výhledem na jezero. Další dvě spršky a kolem jdoucí bouřky jsme přečkali tam. Dál už se stejně s tím kolenem jet nedalo.
Břeh jezera vypadal z mapy lákavě. Několik pláží, 3 dětská hřiště, supermarket,...
Jenže, jak jsme zjistili, toto místo má už asi to nejlepší za sebou. Letovisko mele z posledního.
Po dlouhém odpočinku jsme se přesunuli asi kilometr z kopce do jiného altánu. Ten se ve svém stáří nemůže rozhodnout, zda chce nebo nechce mít střechu. Kola jsme nechali u něj a i přesto, že je asi 20'C, jsme dětem vyhověli a šli se vykoupat.
Na tomto místě je potřeba poděkovat partnerovi našeho koupání, společnosti Advanced Engineering s.r.o. Jen díky vynikající optimalizované osušce jsme se od vody vrátili sušší i přesto, že jsme tam zmokli.
Postavili jsme stan, Mikuláš snědl asi půlku chleba, já znovu namazal koleno a s napětím čekáme, co bude zítra.

Tentokrát jsem nejpozději vstával já. Vzbudili mě s tím, že je už 10:45, což však nebyla pravda, protože bylo jen 8:45. Inu, takováhle expedice, vyžaduje od každého zodpovědnost a rekonvalescence koleních vazů vyžaduje důsledný odpočinek.
Po ranní ovesné kaši, které se Mikuláš už druhý den dožadoval neustálým opakováním slova "ham" a naznačování míchání vařečkou, jsme si museli vyměnit náklad. Já si připojil nákladní vozík a Pocestná dostala vozík s dětmi a brašny. První kilometr šel dobře - byl z kopce a ta tři šlápnutí koleno bez protestů zvládlo. Když se však cesta srovnala, už to nebylo ono... Nastoupil tedy hned do hry stahovací obvaz, který situaci jakžtakž zachránil.
I přes přetížené dámské kolo a invaliditu na panském kole jsme se rozumně rychle posouvali směrem k Chotěbuzi. V této situaci mě ani nijak neštvalo, že nás předjíždějí elektrikáři, protože jsem byl rád, že se vůbec pohybujeme.
Předměstí Chotěbuzi je dlouhé a cyklotrasa vede různými temnými parky a zahrádkářskými koloniemi. Podvědomě se nám cesta líbila natolik, že jsme si ji chtěli projet znovu, což jsme však vědomě pochopili až poté, co jsme podruhé míjeli ty samé vyměřující geografy. Tuto zvláštní situaci osvětlila po delší době zapnutá mobilní mapa, která nám ukázala, že jsme obkroužili jedno z předměstských jezer.
Centru Chotěbuzi jsme se vyhnuli. Jeli jsme po pravém břehu, který nabízí prakticky jen fotbalový stadion a sídliště. Aby člověk zjistil, že se v Chotěbuzi hraje fotbal, nemusí vidět ten plechový stadion. Nikomu neunikne, že jakákoliv cedule, sloup i sloupek v okruhu přinejmenším 20 km od města je důsledně oblepen samolepkami místních hooligans.
Uprostřed jednoho ze sídlišť jsme zastavili na hřišti jedné ze škol, kde zrovna probíhal nějaký program. Já jsem s Mikulášem vyrazil na nákup - díky němu jsme koupili dvakrát více věcí, než jsme měli na seznamu - Madlenka si hrála na hřišti a Pocestná se nechala dovést do kabinetu, aby doplnila vodu.
Následně jsme se přesunuli 300 m do centra sídliště, kde jsme se Číňanů najedli, vyprázdnili a umyli v umyvadle.
Dojem z pravobřežní části Chotěbuzi lze shrnout asi tak, že je to Německo, ale očividně východní.
Za městem jsme se dostali do říční krajiny, kterou již dobře znám z dřívějška z cesty podél Odry. Protipovodňový val podél líně tekoucí malé řeky, po němž vede cyklostezka a jeho nekonečnost umocňuje jednak šotolina namísto asfaltu a jednak krutý protivítr.
Do této doby jsme měli s Pocestnou poměrně vyrovnanou rychlost, ale s rostoucím počtem kilometrů podél řeky začalo mé koleno stále více protestovat. Pocestné umanutost nezastavovat, když děti spí, vedla k tomu, že se mi dětský vozík začal stále více vzdalovat a má neschopnost ho zastavit, dohnat nebo aspoň s ním udržet krok zvyšovala frustraci.
Až po dvaceti kilometrech od Chotěbuzi dočkal jsem se milosti ve formě toho, že Pocestná kroužila na místě, dokud jsem nedorazil, a pak souhlasila s tím, že pojedeme směrem, který sliboval po půlkilometru dětské hřiště.
Hřiště mělo dvě zásadní atrakce, jednou z nich byla dlouhá lanovka a druhou pak vedle zaparkovaný kloubový nakladač.
Strávili jsme zde několik hodin než jsme vyrazili dál. To už jsme si dali jen malý cíl. Dojet 3-5 km k Bismarckově věži. Jedná se o rozhlednu postavenou na místě hradiště z doby bronzové. Zde nalezené bronzové kultovní vozy objevené na konci 19. století, nás z Českého ráje, pár kilometrů od Svijan, však neohromí...
To nám ovšem nebránilo v tom, abychom se na tomto prastarém místě utábořili.
Vybrali jsme nejprve vyvýšené místo ve stínu stromů, které však, než jsme stihli cokoliv vybalit, vykázalo nevýhodu ve formě hejn komárů. Přetlačili jsme tedy kola přes louku k opačné, slunné straně hradiště a začali stavět stan. Když jsme byli s dětmi v půli, zeptala se Pocestná, čistící si zuby 3 metry od stanu: "Není tady nejde vosí hnízdo? ...jo, já na něj stojím! Tady je díra do země." Nevadí, stan odkolíkujeme a posuneme o něco dál. Stan jsme posunuli, dostavěli a za chvíli přišla Madlenka: "Já dělala průzkumníka a našla jsem další vosí hnízdo." "Jo, kde?" "Támhle," a ukázala 10 metrů daleko směrem, kterým jsme posunuli stran. "Tak mi to pojď ukázat. Tahle velká díra do země? To je spíš nora lišky nebo jezevce! Chachacha... Ale proč je v té díře zaseknutý šedivý míč? Ty jo, a proč k němu lítají ty vosy. Hele, pojď rychle dál a už tam nechoď, jo?"
Máme tedy stan mezi dvěma vosími hnízdy, z třetí strany jsou mravenci, ale spíme na místě, kde lidé spali už vice než 8 století před Kristem!...
Nakonec jsme i přes zdravotní indispozici ujeli dnes 45 km a musím zde vyjádřit veřejný obdiv Pocestné nejen za to, že zvládla dva porody, že na cestu sbalila dětem věci, že před odjezdem doma uklidila, ale i za to, že mi s dětským vozíkem ujíždí.

Den jsme zahájili výstupem na Bismarckovu věž, jež jsme včera nezastihli otevřenou. Bytelná cihlová rozhledna slibovala daleké výhledy a šanci pokochat se krajinou, kterou jsme projeli a která nás čeká. Bohužel, místní geografie je natolik plochá, že ani z věže jsme neviděli takřka nic. Stromy, stromy a kdesi v dáli na obzoru 3 větrníky. Kdybychom shora vyhodili a sledovali padat ta tři eura, co jsme zaplatili za vstup, byla by to lépe vyhozená 3 eura.
Náklad jsme nechali emancipačně rozložený jako včera a průjezdem města Burg jsme vstoupili do jiného světa, než jakým jsme dosud jeli. Najednou spousta penzionů, restauraci a dalšího vybavení pro turisty. Na stezkách spousta cyklistů, především vyššího věku.
Vjeli jsme do oblasti Spreewald, často označované jako zelené Benátky severu. Jak symbolické, že tomu je na den přesně 9 let, kdy jsem došel na náměstí sv. Marka v Benátkách italských. Krajina podmáčených luk je zde dělena bezpočtem vodních kanálů, mezi nimiž se motají cyklisté a po nichž se motají vodáci nebo turisté na výletních loďkách. Symboly tohoto kraje jsou loďky, čápi, nakládané okurky a kupky sena s kůlem uprostřed.
Před Lübbenau jsme vjeli do cyklistické zácpy, která nás na chvíli zpomalila.
V Lübbenau jsme v přístavu pozorovali odjezdy lodi plných německých seniorů, které ovládal gondoliér s tyčí v ruce stejným způsobem jako v Benátkách. A když už jsme tam byli, ochutnali jsme i ty místní okurky. Ochutnali! Jednu klasickou nakládačku v česnekovém nálevu a jakousi zvláštní bílou snad okurku ve tvaru, asi jako čtvrtka obrovské papriky, v medově-hořčicovém nálevu. Madlenka po přemlouvání ochutnala a řekla, že to nechce. Mikuláš vida, že je to jídlo se po tom vrhl, ale napálil se a po dvou soustech zbytek vrátil. Pocestná neměla chuť, takže si uždíbla. A mně to chutnalo a aspoň neubylo!
Pak jsme se přesunuli na krásné a velké místní hřiště. Bylo tematicky zaměřené na Spreewald, takže nechyběl čáp, prolézačky ve tvaru svislého kůlu s vodorovným roštem na seno, horolezecké stěny ve tvaru kupek sena a domečky ve stylu stánků s okurkami. Uvařili jsme tam k obědu těstoviny v sýrové omáčce a zdrželi se výrazně déle, než jsme plánovali, protože dětem se tam líbilo.
Také jsme tam potkali rodinu, která cestovala ještě více natěžko, než my, čímž nepoukazuji na to, že paní vážila více než my čtyři dohromady, ale že jeli na zvláštních dvoukolech, na nichž dítě vpředu šlapalo v pololeže, dospělý vzadu v sedě a kolo bylo oblepeno mnoha brašnami. Fotografii snad nezapomenu přiložit.
Z Lübbenau jsme pokračovali do Lübbenu a cestu nám ozvláštnilo nejdříve to, že se chvílemi cyklostezka přesunula na úzké vyvýšené dřevěné chodníky, které od nás známe často z různých rašelinišť a po nichž se u nás nesmí jezdit na kole. Našemu dvojvoziku rozšířenému do stran ještě mechanikou odpružení zbývalo na každé straně chodníku zhruba 30 cm. Při míjení se s protijedoucími cyklisty to znamenalo nejenom to, že museli zastavit, ale zároveň museli obratně balancovat na hraně chodníku. Velkým překvapením pro nás pak byl mostek, kterým se překonával jeden z kanálů a jehož stavitel předpokládal, že když na těch deset strmých schodů položí po straně prkýnko, učiní cyklomobilitě zadost...
Těsně před mostem jsme se zároveň, vedouce kola, míjeli s opačné jedoucími, což však tentokrát vedlo k tomu, že kolečko vozíku hranu přejelo a vozík si na chodník sednul.
Pro překonání mostu bylo nutné soupravy rozpojit a dát zavděk nabízené pomocí cyklisty, který nás nedlouho předtím předjížděl a u mostu ho napadlo, že na nás počká, aby nám pomohl. Díky mu za to! Pozoruhodné na něm bylo, že měl hipsterský plnovous, v nose kroužek a na oblečení nápisy jako "antisocial", což odporovalo jeho chování.
Madlenku probudilo nejspíš už žuchnutí její strany vozíku dolů a Mikuláš se probudil těsně před Lübbenem. Bylo to velké štěstí obou dětí, že se včas probudily. Nebýt toho, jela by Pocestná dál a děti by přišly o úžasný park s několika hřišti. Nejvíce je zaujalo hřiště s vodními prvky, které postupně předcházelo do půlmetru hluboké laguny s vory a dále do jednoho z ramen Sprévy. Dále bylo v parku hřiště s hudebními prvky, vizuálními prvky, bludiště z živého plotu a další už jsme navštívit nestihli, protože jsme se museli vrátit na vodní hřiště.
Z pohledu dětí nelze Lübbenau a Lübben jinak než doporučit!
Protože jsme "ráno" vyráželi prakticky před obědem, a dlouho jsme si hráli na hřištích, měli jsme v 18:30 na tachometru zatím jen 35 km. Šlápli jsme tedy do toho a začali intenzivně ukusovat poslední kilometry dne. Bohužel náš čekala téměř jen šotolina a panelka, takže to byla dřina. Ne, vlastně ne, ve vesnicích to byla ještě kostková dlažba, která nás natřásla neskutečným způsobem! Což mě přivádí k poznámce, že díky tomu sportovnímu sedlu s dírou uprostřed, co jsem si koupil na jaře v Lidlu sice nemám přesezelého pinďoura, ale nejsem si úplně jistý, jestli to vyváží ten o to víc bolavý zadek!
Na 48. km jsme našli místo mezi rybníky a kanály, kam ještě svítilo slunce, takže nás komáři po dobu stavění stanu, večeře a čištění zubů nechali být, ale jen co slunce zapadlo, zatlačili nás do ústupových pozic stanu. Tady teď ležím, píšu a poslouchám řev kachen všude kolem. Myslím, že tuším, na co bude Pocestná ráno nadávat :⁠-⁠)

"Hloupý ptáci, vzbudili mě v 6 a už jsem neusla," začal den v podání Pocestné. Ale bylo to fifty-fifty, protože pár minut po šesté vzbudila i mě, že začíná pršet. Takže ranní rozcvička ve formě vyběhnutí a natahování tropika přes stan - podle předpovědi mělo až v 9 začít pršet jen s 20% pravděpodobností, takže večer jsme ho nedávali.
Pak jsem zase zalehl a pospával, protože ač jsme chtěli vyrazit brzo, do deště to nešlo a děti ještě spaly.
Když jsme usoudili, že třetí vlna deště by mohla být poslední, vzbudili jsme nevrlé děti a začali balit s vidinou, že snídani si dáme v nějaké autobusové zastávce po cestě pro případ, že precijen znovu zaprší.
Zabalili jsme, usadili a připoutali děti, šlápli do pedálů a ouha, divnej zvuk. "To bude přecpanej nákladní vozejk a drhne stěnou o kolo, musim to přerovnat," řekl jsem si, zatímco Pocestná s dětmi mizely v dáli. Tak jsem to přerovnat, vyrazil a zase... Hmmm, tak tím to nebylo. Je prázdné kolo... Cink, cink, cink, cink, "haló, vraťte se!"
Pumpičkou jsem zkusil kolo dofouknout a ono to šlo!
Vyrazili jsme tedy podruhé a s krátkou zastávkou na sběr jablek jsme zastavili po 3 km v autobusové zastávce poblíž čapího hnízda. Tam jsem zkontroloval pneumatiku, zjistil, že uchází a jal se lepení. Defekt způsobil trn (stejně jako loni na druhém vozíku), který v duši zůstal zaseknutý.
Už večer předtím jsme se rozhodli, kam z tohoto místa dál. Nabízely se tři varianty:
-Zůstat na Spreeradweg a pokračovat do Berlína ještě 170 km (což vzhledem k tomu, že za 3 dny máme být v Berlíně, není úplně ízy);
- vydat se předem vytipovanou zkratkou, která cestu do Berlína zkrátí na asi 60 km;
- nebo najít nějakou malou zkratku a vrátit se na Spreeradweg.
Třetí alternativa vyhrála a nás čekalo asi 20 km po cyklotrasách vedených po málo vytížených silnicích, abychom si zkrátili dalších asi 20 km. Jelo to celkem pěkně, ale začalo nám do toho pršet. Nic hrozného, většinu času to na nás hned osychalo, ale na 15 minut jsme se museli schovat pod mohutný dub. Vynucenou pauzu jsme využili aspoň k přehození brašen na moje kolo. Mast, obvaz a rekonvalescence na rotopedu očividně pomáhají (snad to teď nezakřiknu) a je to každým dnem lepší.
Při návratu na Spreeradweg nás čekal snad nejtáhlejší kopec celé dosavadní trasy. Ne že by nahoře byl výhled, o tom si tady může člověk nechat jen zdát, ale na místní poměry a poměry našich sil to kopec byl.
Nejspíš kvůli "brzkému" vstávání asi v půl osmé, Mikuláš usnul už dopoledne. Nevzbudila ho ani krátká zastávka na omytí v řece vedle celního mostu dělícího od sebe Sasko a Prusko.
Věděli jsme, že dnes s sebou musíme trochu hodit, abychom Berlín stihli včas. Jeli jsme tedy s krátkými zastávkami celé dopoledne a nikdo neprotestoval. Velkou přestávku jsme udělali až po 35 km u Ranziger See. Tam jsme děti vypustili na pláž, uvařili oběd, doplnili vodu a vyměnili dětské knihy v knihobudce. Z loňského výletu jsme na knihobudky byli zvyklí jako na samozřejmost, ale letos jsme do oblasi knihobudek dojeli až včera.
Máme tedy teď ve vozíkové knihovně omalovánky, německé dětské časopisy, knihu o vlacích, knihu o dopravních prostředcích, pohádku o paní Zimě a dětskou knihu z roku 1991 o německých spolkových republikách, což je zajímavé i pro nás dospělé.
Odpoledne se dost vyčasilo a začalo pražit Slunce. To náš postup poněkud znepříjemnilo, ale prali jsme se s tím statečně.
I když jsme byli už dlouho zpět na hlavní cyklotrase velká část cesty dnes vedla po silnicích a menší část po cyklostezkách podél silnic.
Doplnění zásob v supermarketu tentokrát prospala Madlenka, a Mikuláš, který se vyspal dopoledne, už oči nazamhouřil.
Když nám na 50. km začal docházet dech, rozhodla Pocestná, že dojedeme 5 km do další vesnice a tam už musíme zastavit a dát svačinu. Ta vidina byla velmi lákavá a poslední síly jsme upnuli do těchto kilometrů. Jaké překvapení, když 2 km před vesnici byl uprostřed lesa zákaz vjezdu a za ním místo silnice nezpevněný štěrkopísek... Na samotném kole by to člověk asi s velkou námahou projel, ale s vozíky ani náhodou. Museli jsme sesednout, vyhnat děti a jít pěšky. Přes prvotní naštvání to nakonec byla docela osvěžující procházka, která se Madlence líbila a ani Mikuláš příliš neprotestoval, obzvlášť když na konci byl odměněn přehlídkou zaparkovaných stavebních strojů.
Vesnice samotná nic nenabízela. Bohužel ani náves, na které bychom si mohli svačinu v klidu vychutnat. Dali jsme si ji tedy na vjezdu do zemědělského družstva.
Po svačině nás čekalo už jen pár posledních kilometrů ke vsi Neubruck, kde jsme byli rozhodnuti dnes končit. Buď na bivakplatzu pro vodáky nebo na dětském hřišti. Vyhrálo hřiště, protože se potvrdilo pravidlo, že pokud se někde vyhradí místo pro stanování, je to zpravidla nejhorší místo pro stanování, které lze široko daleko najít. Toto konkrétní se vyznačovalo tím, že kromě místa na dva stany, která už byla obsazena, bylo celé ve svahu.
Ale aspoň si děti mohly užít hřiště od půl šesté až do spaní. ...kdyby tedy většinu toho času neloudily další a další jídlo...

5:50, šelest padajícího deště... Tentokrát byl déšť v plánu ve 12 hodin, a to je. s 10% pravděpodobností. Po zbytek dne polojasno. Takže předpovědní modely tento týden, nebál bych se použít to slovo, selhávají! Jedním okem jsem spal dál, druhým kontroloval intenzitu deště, a protože se kapky stále držely na síťce stanu, nepadaly dovnitř, nenechal jsem se tentokrát vytáhnout ven pro tropiko.
Když jsme vstali, usedli jsme ke stolku vedle stanu a dali si příjemně horký čaj s cukrem. Ano, přesně tak, nevařili jsme ho. Na stolku stály dva velké hrnky horkého čaje, čímž se vysvětlilo, proč chvíli předtím chodil někdo kolem stanu. Za chvíli jsme se pozdravili s paní, která se vracela z procházky se psem a od které ten čaj byl. Vzhledem k tomu, že se usmívala, lze předpokládat, že to bylo nachystáno skutečně pro nás, že neplánovala dát si se psem po návratu každý po šálku čaje.
Během snídaně přestalo pršet a rozpršelo se až když jsme usedli na kola. Nečekat na příjemnější počasí a vyrazit hned bylo správné rozhodnutí, protože mrholilo celé dopoledne. ...navzdory tomu předpověděnému polojasnu!
Po pár stech metrech jsme najeli na doposud nejzvláštnější silnici celé naší cesty. Jeden pruh zámková dlažba, druhý pruh kostková dlažba, třetí pruh písčitá šotolina. Každý si mohl vybrat povrch, který mu vyhovuje. Když už jsme u toho, přiznám se, že estetickou kvalitu dlažebních kostek v centrech měst vnímám a rozumím jí. Ale z pohledu cyklisty musím říct, že německou obsesi dláždit kostkami většinu vesnic a celou řadu silnic z duše nenávidím. Kdybychom měli kuchařskou výbavu na smažení, řízky by byly naklepány už po 50 metrech těchto useků. A jak se cítí můj zadek, škoda mluvit...
Za stálého mrholení jsme projeli po břehu Spree-Oder kanálu a udělali zastávku na prohlednutí zdymadla na Kerhofer šlajsně.
Mikuláš následně využil spacího počasí a vzbudil se až ve Fürstenwalde, kde přestalo pršet a v obchoďáku na náměstí jsme doplnili zásoby a sehnali novou mast na koleno. Na oběd jsme se přesunuli do velkého parku, který podle mapy nabízel 3 dětská hřiště, toalety a další vybavení. Chybou té mapy však bylo, že neznázornila, že všechno to vybavení a 2 hřiště jsou součástí zpoplatněné zoo... Vrátili jsme se tedy parkem zpět na jeho začátek, který jsme původně minuli, abychom se zastavili na tom třetím hřišti. Hřišti... Kdyby to bylo v ČR, byl bych si jistý, že vzniklo z nějaké Evropské dotace. Nevím, jestli to v Německu chodí stejně. Každopádně děti hřiště (jehož kompletní fotodokumentaci přikládám) nevyužily a místo toho si četly knížky a pomáhaly s přípravou oběda.
Po obědě jsme vyrazili městem zpět na cyklotrasu. Ujeli jsme po ní asi 300 metrů a před námi byl další zákaz vjezdu a Umleitung. Tentokrát jsme chtěli, aby děti usnuly, takže procházka pískem nás úplně nelákala. Dali jsme se tedy po směru objížďkových cedulí, které nás však zavedly na plnotučnou silnici první třídy s německým přístupem k rychlosti. Věděl-li bych to předem, asi bych tam vozík s dětmi nevzal. Ale když už jsme tam byli, jeli jsme. Vyděšená Pocestná držela rychlostní průměr 20 km/h, díky čemuž jsme dalších 10 km uřízli poměrně rychle.
Děti neusnuly, takže jsme zastavili na hřišti a dali si pauzu. Pak jsme popojeli zase několik kilometrů, než jsme náhodou našli veřejné toalety, elektrickou zásuvku a hlavně, což ocenily děti, dotykovou obrazovku s turistickými informacemi. Mikuláš nahodile ťukal po obrazovce, zatímco Madlenka se mu snažila ukazovat různé "aplikace", což spočívalo v tom, že také nahodile ťukala po obrazovce. Když jsme se je po čtvrthodině pokusili odtrhnout, přikovala obrazovka už i Pocestnou, která nahodile ťukala se slovy, že se musí podívat, jestli je okolo něco zajímavého, když jsem před cestou neudělal tu rešerši.
Pak jsme popojeli dalších pár kilometrů, než jsme zastavili u tento den už asi čtvrté knihobudky a o sto metrů později jsme se na delší dobu zastavili na hřišti u hasičské zbrojnice. Zdrželi jsme se celkem dlouho. Bylo brzo a měli jsme najeto 45 km, takže jsme si to mohli dovolit.
Když už jsme zpupného Mikuláše nutili, aby po sobě uklidil hračky z pískoviště do bedny, abychom mohli jet dál, probudila se k životu největší atrakce tohoto hřiště. Spustila se ohlušující siréna vyhlašující poplach. Když doznělo teprve druhé opakování, už u zbrojnice smykem brzdilo první auto, pak druhé, pak cyklista a nakonec auto zhruba stokilové dámy, která, jak se později ukázalo, genderově vyvažovala hasičské družstvo. Za 5 minut hasičský Mercedes zmizel za rohem, vrata se uzavřela a bylo po všem.
Od té doby Madlenka ještě několikrát naznačovala spěšné oblékání kalhot, běhala po hřišti tam a zpátky, sjížděla po skluzavce jako po tyči a naznačovala stříkání vodou. Mikulášovi na to tou dobou už síly nezbývaly.
Čekalo nás posledních 5-15 km tohoto dne. Po 5 km zbývalo do cíle výletu 50 km (což je taková průměrná denní dávka) a po 15 km už začínala Berlínská předměstí, kde by se špatně hledalo spaní. Museli bychom jet ještě výrazně dál a hledat v spaní v lesoparcích jako loni ve Vídni, ale na to už zase nezbývaly síly a čas.
Pocestná chtěla najít nějaké hezké místo, kde nebudou lidi a komáři a bude tam klid. Žádné místo nebylo dost dobré, takže nakonec jsme ujeli ještě těch 15 km a stan jsem rozbili v lese nedaleko od dálnice, komáři tu nechápou princip repelentů, přímo nad námi každých 5 minut točí letadlo na finále na Schönefeldu a od 22. hodiny doteď kolem prošly dva průvody hlučících děti a ke slyšení je již třetí ohňostroj nedaleko odsud.
Ale díky tomu nám zítra zbývá jen 40 km. Nicméně může to být ještě napínavé, protože posledních pár dní jsem pozoroval zvláštní přeskakování pedálů při novém záběru po volnoběhu, doprovázený nehezkým kovovým zvukem. Přikládal jsem to přehazovačce, ale při ohledání jsem kromě toho, že je celá vyžvejkaná nic nenašel. Až dnes jsem si všiml, ze při volnoběhu není slyšet žádné tikání a hlavně se občas stává, že i dvakrát otočím pedály dokola, než se volnoběh chytí do záběru. Každopádně, dokud to bude aspoň občas šlapat, rozebírat to nebudu...

Hlásili polojasno a přitom ráno vůbec nepršelo. Dokonce svítilo slunce. Člověk v dnešním světě už nemá žádné jistoty. Ani o automatickou negaci předpovědi počasí se nemůže opřít.
Již před vstupem do bran Berlína lze usuzovat na jeho denní cyklus. Po vzoru ostatních západních měst pozdě usíná a pozdě vstává. Hlukové limity zakazující přistání letadel platí zhruba od 23 hodin do přesně 7:30.
První vstala Pocestná, která vylezla potichu ze stanu a šla si protahovat záda. Kolemjdoucí důchodkyně se snažila neúspěšně zapřést rozhovor, přičemž vzbudila Madlenku. Když se důchodkyně o půl hodiny později vracela, už jsme venku byli i Madlenka a já, pokusila se tedy zapřést znovu a vzbudila tím Mikuláše.
Dopoledne se odehrávalo na cyklostezkách lesoparků předměstí, na nichž kolem nás lítali cyklozávodníci jímž jsme jen stěží stačili uhýbat. Stejný fenomén jako u Vídně. Čím blíže městu, tím více závodníků.
Trasa se proplétala mezi jezery a různými rameny Sprévy. Viděli jsme tradiční příjezerní letoviska s krásnými vilami, loďky, lodě, jetsurfy. Takový vodní Berlín jsem doposud neznal.
U největšího z Berlínských jezer jsme se zastavili nejdříve na velkém dětském hřišti v areálu Rübezahl am Müggelsee (Krakonoš u Müggelsee) a po pár kilometrech na miniaturní pláži, kde si děti vyhrály s vodou a pískem až do odpoledne.
Na další cestě měly děti za úkol spát, což výjimečně splnily. Spaly a my jeli velkými ulicemi, parky, zahrádkářskými koloniemi, až do místa, kde cesta končila a před námi byla jen řeka. V tu chvíli jsem pochopil proč na směrovkách už 20 km byla nakreslená loď. Byl to přívoz. Přívoz je skvělý zážitek, když děti nespí. Teď ale spaly a čekání a nakládání na přívoz by je zaručeně vzbudilo. Takže otočka a rychlé hledání náhradní trasy. Vedla bohužel přes patrně nejvyšší most v Berlíně. Nejvyšší tím, jak moc stoupala jeho mostovka.
Pak zase parky a když jsme dojeli do zastavěné části Berlína, přejeli jsme přes Oberbaumbrücke a zastavili po téměř 20 km v kebabu, který jsem den předem vytipoval. Když už jsme v Berlíně, musíme si dát tradiční berlínské jídlo. Byl to slavnostní oběd! Dát si mohly i obě děti, které jinak mají poměrně striktní dietu relativně zdravých potravin. Mikuláš si vybral kebap box, Madlenka dürum bez rajčat. Buď jsme měli opravdu velký hlad, nebo to bylo fakt celkem dobrý. Jako znalec kebabů dávám 8,5 z 10 a kebab na Štěpánské je stále nepřekonán.
Madlenčiným doposud největším berlínským zážitkem, o němž různě konverzovala ještě dlouho, byla situace, při níž jsem od našich zaparkovanych kol odháněl nějakého zfetovaného vobejdu.
Seděli jsme při jidle hned na kraji předzahrádky a měli dobrý výhled na dění na ulici, takže děti nejprve zaujalo, když policisté uzavřeli ulici a následně projela kolona extravagantně ozdobených motorek. Nás dospělé pak zaujalo, že se po ulici pohybuje, i na poměry velkoměsta, velké množství extravagantních lidí. Pak jsem to vygooglil a zjistil, že jsme dorazili den po místním Pride pochodu.
Zbývajících 7 km do cíle naší cesty jsme nespěchali. Jeli jsme v poklidu a dívali se kolem sebe. Průjezd po Under den Linden k Brandenburger Tor se dá přirovnat snad jen k závěrečnému průjezdu Tour de France po Champs-Élysées k Vítěznému oblouku. A chtěl bych vidět Pogačara, Vingegaarda a další táhnout vozejk s dětmi. Ten závod by dostal úplně jiné grády, kdyby museli zastavovat u hřišť, snažit se za jízdy zklidnit hádající se děti, po konci etapy neodjet na hotel, ale o děti se starat!
Ten vítězný pocit, když člověk zastaví před Brandenburskou branou, vydechne, vzpomene všechny útrapy cesty ...a v tom se ozvou sirény! Tak dobrovolní hasiči tady asi stanici nemají... Týden jsme nesledovali zprávy, ale že by se geopolitická situace během léta natolik změnila, že by to byl nálet?... Co policajti? Stojí v klidu, tak asi nic... A pak se začal ozývat reprodukovaný hvízdot bomb a výbuchů a kolem začali na zem padat lidé. Aha, stáli jsme uprostřed aktivistické akce, snažící se zastavit válku (jakou, to nepsali). Když začali "mrtvé" překrývat bílými prostěradly začal jsem přemýšlet, jestli tento zážitek Madlence přebije ten s tím vobejdou. Ale zase kdy jindy si s dětmi popovídat o válce než před Brandenburskou branou, že?
Udělali jsme fotku a pak se přesunuli na druhou stranu brány. Bohužel nemohli jsme si ji vítězně projet - za branou ještě stálo festivalové pódium a celý střed brány byl uzavřený. Výhodu to mělo tu, že jsme si pak na uzavřené šestiproudé Straße des 17. Juni mohli kličkovat a volně jezdit, jak jsme chtěli.
V Tiergarten jsme zastavili na hřišti a čekali na správný okamžik, abychom vyjeli vstříc našemu dnešnímu ubytování. Tentokrát žádný stan - považuji to za nevýhodu cestování ve městech. Následující dvě noci budeme spát v bytě někoho, koho jsme neviděli, neuvidíme a kdo je teď na dovolené ve Švýcarsku. U nás doma během naší cesty zatím bydlí rodina Dánů. Celé to zajišťuje služba HomeExchange, o které se ještě zítra rozepíšu.
Zde už jen zmíním, že klíče od bytu nám předával bratr majitelky, který ale neuměl otevřít vrata od podzemní garáže, abychom si mohli uložit kola. Bavili jsme se anglicky a říkal, že ho sestra instruovala, že má za něco zatáhnout, ale teď nějak nevidí, za co by se dalo zatáhnout. Hledali jsme, až jsme na zdi našli návod. V němčině. Říkám: "Hele, máme vyhráno tady je návod. Mohl by ses na to podívat? Tvoje němčina bude asi lepší než moje, hahaha..." On ten text začal téměř slabikovat a říkal, že tomu taky moc nerozumí. "Hmmm, asi je to příliš nesrozumitelný návod, pomyslel jsem si." On že prý skočí vedle do baru, aby nám pomohli. To dávalo smysl. Stejný dům, tak ten mechanismus budou znát. Za chvíli se vrátil sám s tím, že z toho baru někdo dorazí za chvíli. V mezičase z něj vypadlo, že on i jeho sestra jsou Bulhaři. Za chvíli přišel barman, podíval se na návod a začal slabikovat. Přeložil nám, s mou pomocí!, do angličtiny, že se vrata zavřou sama, že v případě poruchy bliká červená kontrolka, ale na ten podstatný bod návodu: "Otevření" už jeho němčina nestačila. Je to, že tady jen málokdo umí německy, relevantní obrázek dnešního Berlína?

Při příjezdu do Berlína člověk přirozeně a automaticky srovnává. Loni jsme projížděli Vídni a dojeli do Bratislavy. Srovnávat Berlín s Bratislavou je zbytečné. Jiná liga. Asi jako srovnávat Merze s Ficem. Ale srovnání s Vídni už je na úrovni. Nicméně je nutné otevřeně přiznat, že srovnání je na základě velmi krátké ojedinělé zkušenosti a Vídeň má výhodu selektivní paměti, která za rok vzpomínky zidealizovala.
- obě města na okraji centra nabízejí koupání, Berlín v jezerech, Vídeň v Dunaji.
- ve Vídni jsem se jako cyklista cítil plnohodnotnou součástí městské dopravy. V Berlíně se cítím tak trochu navíc. Cyklosíť ve Vídni mi přišla více podobná motoristické dopravní sítí. Na příjezdu do města od aut striktně oddělené velmi široké cyklostezky s vysokou kapacitou i intenzitou dopravy (cyklodálnice), které se postupně drobily na menší a užší až se staly součástí ulic a promíchaly cyklisty s auty nebo chodci. V Berlíně jsem takovou strategii cykloinfrastruktury nevysledoval. Kde se vešel který typ cyklostezky, tu tam vrazili.
- Abych byl fér, ve Vídni jsem neviděl plnohodnotnou ulici v plné šíři, která je vyhrazena jen pro cyklodopravu, v Berlíně dnes ano.
- v Berlíně je více subkultur, a tedy i více divnolidí
- Vídeň je hezčí
- Vídeň má větší davy turistů ucpávající ulice v centru
- Berlín nabízí jasnou dominantu, symbol města - Brandenburger Tor, Reichstag, Fernsee Turm. Prostě jasný cíl cesty. Vídeň nabízí více symbolů, ale žádný hlavní.
- Vídeň nabízí lepší nebo více vyžití pro děti

Pokud se někdo chystáte do Berlína, a třeba i budete mít cestu sem kratší než týden jako my, měli byste mít na paměti následující:
- zjistit si, jestli třetina muzeí neprochází rekonstrukcí a není zavřena
- včas naplánovat cestu a objednat si vstupenky, protože otevřená interaktivní muzea vhodná pro děti jsou vyrezervována týdny dopředu
- velká část muzeí, má v pondělí zavřeno
- jestli ten den neprochází kupole na Reichstagu pravidelnou pololetní údržbou
To se vám pak nestane, že pojedete přes celé město do zavřeného Technického muzea a celý den nestrávíte na hřišti, protože nikam jinam se dostat nedá... Dětem to nakonec asi nevadí, ale jestli zítra nebude ve vlaku otevřen jídelní vůz, na který je stejně jako na muzea lákám dva týdny, už nevím, jak jim to vysvětlím.

Téma, které si zaslouží pozornost a nesmí být opomenuto: veřejné toalety v Berlíně! Navštívil jsem veřejnou knihovnu a v ní byly toalety rozděleny ne na muže a ženy, ale na jedněch dveřích byla cedulka, že za nimi jsou dva záchody na čůrání v sedě, na druhých dveřích, že jeden na čůrání v sedě a jeden na čůrání vstoje. Chtěl jsem být světový a vyrazil jsem tedy na ten se dvěma sedacími. Hned za dveřmi, u umyvadla, jsem se potkal se starší dámou, se kterou jsme se na sebe nesměle usmáli. Když pak odcházela, zkoumala cedulku na dveřích, aby si ověřila, kdo z nás tam byl špatně. Inu, ani jeden... Veřejné záchodky v parcích jsou ještě zajímavější! Jsou umístěny ve žlutých unibuňkách a je na nich dlouhý popis toho, že nová doba vyžaduje nové záchody. Troje dveře jsou nadepsány: čůrání vsedě, čůrání vstoje, toaletní mísa. Abych to zkrátil, zde čůrání vsedě znamená skutečně jen a pouze čůrání. Jedná se o turecký záchod s jemnou mřížkou.
Je to zajímavé, ale nemohu se ubránit zpátečnickému návrhu, že by se lidstvo mohlo věnovat závažnějším tématům své existence a pokud je potřeba řešit konsensuální nediskriminační záchody, tak můžeme mít třeba jeden záchod pro všechny, jako míváme ve vlaku nebo doma.

Tak a ještě zpět k tomu HomeExchange. Páč je Pocestná kolenovrt a já když začal na svých cestách spát kdekoliv, kde se mi to v tu danou chvíli libilo, a zadarmo!, máme vnitřní problém s utrácením peněz za ubytování. Po mnoha jiných dobrých zkušenostech s dočasnou výměnou bytů nebo přespání na gauči jsme letos vyzkoušeli HomeExchange. Kromě toho, že se s někým domluvíte na tom, že on přijede k vám a vy výměnou za to k němu, nabízí se zde možnost někomu nabídnout svůj byt, a odjet kamkoliv jinam (třeba na kola, nebo do hotelu), za to vyinkasovat body a za body pak zase bydlet u někoho dalšího. Odpadá tedy problém v tom, najít s protistranou společný termín. Pokud to kohokoliv zaujalo a chtěl by to vyzkoušet, použijte k registraci následující odkaz: 🔗https://www.homeexchange.com/?sponsorkey=hana-f5117. Dostanete tím do začátku nějaké body (a my za to taky nějaké 🙂).

V podvečer, když už si unavené děti hrály v bytě s hračkami, vyrazil jsem na průzkum Hlavního nádraží, abychom zítra ráno nezabloudili pro cestě na nástupiště. Musím říct, že to kolo bez brašen a nákladního voziku má úplně jinou dynamiku! Stačí třikrát šlápnout a člověk jede 30 km/h. Cestou bylo mnoho semaforů, na kterych jsem čekal s dalšími kolegy cyklisty. Byl jsem jako čerstvý řidič supersportu nebo elektormobilu. Padla zelená a já se bavil tím, jak všechny nechávám daleko za sebou. ...než mě zase v klidu dojeli na další červené...

Nádraží mě uchvátilo! Všude eskalátory, vlaky nahoře i dole, v různých patrech. Největší odjezdové tabule jaké jsem kdy viděl. Takhle má vypadat moderní dopravní uzel! Fakt paráda! Těžko se to celé popisuje a nevím jak nejlépe to čtenáři přiblížit... Prostě výrazně lepší než třeba nádraží v Bakově nad Jizerou... město!...

Pak jsem na kole volný jako pták pádil na Alexander Platz, abych v pivovaru Lemke ochutnal Berliner Weisse. Neobjednávejte si malé, jinak Vám ho stejně jako mě dají z lahve. Ale bylo dobré!...

Vstávání v 5:55, obléknout se, popadnout bagáž a v 6:20 už jsme byli v pedálech a poloprázdným Berlínem jsme se při svěžím ranním vzduchu vydali 3 km na nádraží. Všechno fungovalo, nic nás nezbrzdilo, takže jsme dorazili dost zavčasu na to, aby děti mohly sledovat vlaky pod nohama a nad hlavou.
Co potěší každého Čecha, že i na tom skvělém Berlínském nádraží jsou individua, stejně jako na tom pražském. A jedno individuum spalo před výtahem na naše nástupiště.
Když jsme na nástupiště dorazili, vlak už tam stál připravený, takže jsme měli dostatek času přesunout se ke správnému vagónu, přičemž s odpojeným vozíkem nám pomohla poprvé behem našich cest vlakem průvodčí. Pak jsme vše relativně v klidu naložili a vlak vyrazil.
Restaurační vůz naštěstí připojen byl, a tak jsme si během Happy hours z Ústí do Prahy udělali zážitek.
Na přestup jsme v Praze měli 2 hodiny, takže zpoždění 40 minut nás tentokrát nechávalo v klidu.
Chvíle na hřišti před Hlavákem a pak už nástup do Arrivy, kde nám s nakládáním tentokrát pomohl dokonce mašinfíra. Stejně tak s vykládáním v Hradišti.
A pak už jen to dorazit pod Drábkama a Příhrazskýma skalám domů.

Abych to tak nějak zhodnotil... Děti, letos o rok starší, trpělivěji snášely sezení ve vozíku a spaní ve stanu je pro ně úplně normální. Pocestné obdiv za to, že je do Berlína dotáhla. A já? Měl bych se lépe starat o svá stará kolena.

Sláva nazdar výletu, jeden den jsme dokonce nezmokli, a už jsme tu.