Už se to blíží… :-)

Zámek v Benátkách - dobrodružství začíná!

Ve Staré Boleslavi jsem se nejdříve podíval do Mariánského kostela a pak si v restauraci před ním dal oběd. Potom jsem udělal hopsa hejsa do Brandejsa, sedím na mostě a pozoruji rybáře s jeho zajímavou technikou muškaření. Dlouho jsem si říkal, že to asi fakt umí. Ale jen do chvíle, kdy se svlékl, vlezl do Labe a já zjistil, že měl celou dobu jen zaseklý háček mezi kameny a nešel mu žádnými pohyby prutu vyndat…

Protože jsem dostal informaci, že doma po poledni byla bouřka a boží dopuštění, musím ještě nechronologicky napsat, že mezi Benátkami a Boleslaví, zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkal, že už je docela teplo, začal silně fňukat vítr a zrovna, když jsem došel k autobusové zastávce, začalo kapat. Ale jen Karpat. Bouřka mě o pár kilometrů minula.

Z Brandýsa jsem pokračoval směrem na Prahu. V podstatě pořád po hlavní silnici, ale to mi zatím nevadí. V každé vesnici po cestě jsem se zastavil a buď si krátce odpočinul, nebo se i na několik desítek minut natáhl pod strom.
Ve Vinoři jsem si koupil bezového Pardála (rozhodně nedoporučuji) a čekal na zastávce na… ..ne autobus! …na déšť, který se podle barvy oblohy blížil. Čekal jsem čekal, ale pořád jen kapalo. Tak jsem vyrazil dál. Samozřejmě, že pár.minut později pršet začalo… Ale nic extrémního, přečkal jsem to pod jednou z líp v aleji podél silnice.
Za ustávajícího deště jsem začal ukrajovat poslední asi 2 km.
Stan jsem postavil tady: http://maps.google.com/?q=50.120947,14.552636 a hodlám už jen ležet a brzo usnout.

První den na cestě je jako první etapa Tour de France - nudná, nic se neděje, jen se rozdávají karty. Zajímavé to začne být až při prvním extrémním počasí, zranění, nebo vrchařské prémii.
Ale mně se první zážitek stal už včera večer. Stanovat vedle vojenského letiště je super! Krásně měkký a rovný povrch a bezpečnostní dohled.
Hodinu a půl po tom, co jsem postavil stan, smrákalo se a já konečně začal usínat, dojelo ke stanu auto, zastavilo a svítilo přímo na něj. Usoudil jsem, že mám asi vylézt a něco řešit. Nemaje už na sobě kraťasy, otevřel jsem stan a jen vykoukl ven. Stálo tam auto vojenské policie. Za chvíli vystoupil voják a šel ke mně. “Mám se oblékat?” ptal jsem se. “Kvůli mne nemusíte. Co tady děláte?” na to on. Vysvětlil jsem mu, že mi tak nějak vyšla etapa a spím tady. “Kam jdete?” zeptal se a já mu sdělil můj plán. “Cože?! Jako z Benátek do Benátek? Tak to gratuluju… …teda, jestli tam dojdete. Ale víte jde jste?” “U letiště Kbely. Ale na to se asi neptáte, co? Jsem v nějakém ochranném perimetru?” “Dneska tu není žádná speciální akce, takže v pohodě, ale kdyby byla, tak bychom vás museli vyhnat. Teď tady můžete zůstat.” “Děkuji.” Na cestě k autu se ještě otočil a povídá: “Nějaké erpégéčko v tom stanu asi nemáte, že?” “No, blbě by se mi neslo. Už takhle mám batoh dost těžký…” “Tak my ještě asi v noci přijedeme se podívat, jestli jste v pořádku.”
Jestli přijeli nevím, možná jsem to zaspal, ale myslím, že z letiště mě hlídali celou noc.

A jinak, kdo si chce zkrátit cestu do Benátek, tak ať zajde na kebab Na Štěpánskou :-)

Ráno jsem ani nevařil čaj. Rychle jsem se nasnídal, sbalil stan, vyčistil zuby a vyrazil. Prvních 6 km bylo děsných. Batoh je těžký a ramena, boky, asi nohy si ještě nezvykly. Všechno bolelo a cesta neubíhala.
Na Hradě jsem stihl mši v katedrále (to se tam může zadarmo! :-D ). A vzhledem k tomu, že, kromě jiného, je na Zlaté bráně mozaika od benátských mistrů, které pozval Karel IV., mohlo by to být krásně symbolické, pokud dojdu. Jen jsem si zapomněl nožíkem kus mozaiky na cestu vyloupnout… :-D
Z Hradu jsem už hladový spěchal na kebab Na Štěpánskou. Zpráva pro kolegy kebabové odborníky: chuťové buňky zkalibrovány, průzkum západočeských, bavorských, rakouských a italských kebabů začíná!

Po kebabu, kde jsem se jak nasytil, tak dobil baterky, jsem po Náplavce pokračoval dál. Na Železném mostě je skvělá výstava Těla básní, nebo jak se to jmenuje. Doporučují vyhledat. Pak mě čekala nekonečná cesta po cyklostezce podél Vltavy. Tam byly jediným rozptýlením cyklistky a bruslařky v legínách.
Začal mě bolet který nárt a kotník. Ale když jsem do v Radotíně sedl a dal do nohy křížem, velmi hlasitě v Po kebabu, kde jsem se jak nasytil, tak dobil baterku, jsem po Náplavce pokračoval dál. Na Železném mostě je skvělá výstava Těla básní, nebo jak se to jmenuje. Do doporučují vyhledat. Pak mě čekala nekonečná cesta po cyklostezce podél Vltavy. Tam byly jediným rozptýlením cyklistky a bruslařky v legínách.
Začal mne bolet levý nárt a kotník. Ale když jsem si v Radotíně sedl a dal do nohy křížem, velmi hlasitě v něm křuplo a na překvapivě dlouhou dobu ta bolest polevila.
Za Radotínem je kopec a tam jsem chytil druhou mízu. Vyběhl jsem ho jak kamzík a chvátal dál. Tentokrát už po pěšině v lese a mezi pastvinami. Jenže po asi 4 km už jsem zase zpomalil a ač mi přijde, že jdu celkem svižně, podle kilometráže na rozcestnících se ploužím jako šnek…
Dal jsem si během dne cíl utábořit se nadohled Karlštejnu. Tak uvidíme, zda se to povede.

Karlštejn je nekonečně daleko… Hrůza. Pořád jsem šel a už už jsem tam musel být. Jenže nebyl. Ještě jedna vesnice, ještě jedna zastávka, ještě jeden horizont… Nakonec “na dohled hradu” znamenalo dojít 200 m od něj. …je tak blbě schovaný :-)
Každopádně, když už jsem tak blízko, budu spát přímo u něj: http://maps.google.com/?q=49.940148,14.187574
Za dnešek 45 km. Jestli jsem to přepískl se uvidí zítra. Ale docela se bojím, že jo… Teď si dám něco k večeři, namažu se hojně octanovkou a pak snad budu dobře spát.

Bohužel se od feudálních dob nic moc nezměnilo. Šlechta spí na Hradě, zatímco chudý pocestný může spát maximálně tak pod širákem vedle brány, ve kterė se za otevřeným oknem koná obžerství.
Sice mnohem horší místo na spaní než včera, ale paradoxně se mi spalo lépe. Až na chvíli uprostřed noci, kdy mě vzbudil zvuk dobývání se do mého batohu. Ale než jsem se během oka-mžiku ohlédl, už tam žádný původce zvuku nebyl. Takže to buď bylo rychlé zvíře nebo Bílá paní, která se rozplynula.
Vzbudil jsem se kolem čtvrt na šest, ale vzápětí jsem to zase zalomil. Pak mě budila auta přijíždějících zaměstnanců hradu, až jsem nakonec v půl sedmé vstal.
Teď snídám a přemýšlím, co kotník dneska vydrží.

Před chvíli kolem proletělo letadlo z Prahy do Benátek… Zajímavý pocit :-D

Zatím jen 16 km. Dneska to jde těžko… Kotník bolí, bolí a když už ho rozchodím, tak jsem zralý na přestávku. Takže pauza a pak ho rozchozuji znovu.
Naštěstí aspoň do kopce bolí jen málo. V jednom jsem dokonce předběhl skupinku cyklistů.
Na co si ale nemůžu stěžovat, je počasí. Naprostý ideál! Takhle by mohlo být furt. …hlavně pak v Itálii :-D

Inženýr v lese… :-D

Po poledni noha bolela jako čert. Pak jsem si dal přestávku a zase to namazal octanovkou. Po chvilce chůze to sice tlačilo, ale neomezovalo. Tak jsem do toho šlápnul a zase se pořádně posunul. Jenže kolem páté odpoledne to začalo bolet zas.
Mám v mp3ce hodně audioknih, ale o tom, jak se uřezává noha pod kolenem, tam není žádná…
Dokulhal jsem až do v průběhu dne vytyčeného cíle - do Pičína.
Stálo to přemáhání a spoustu nadávek, ale stálo to za to!
Zašel jsem do hospody a pan Jirka Sýkora, 70 letý štamgast, který loni na kole najezdil 8000 km, mě pozval na pivo (protože jsem borec největší)!
Krom piva jsem dostal i řadu zajímavých informací:
- starostka Pičína má velká prsa,
- aby tu děti nefetovaly, pan Sýkora jim vždy v hospodě vyhlásí soutěž, kdo ujede delší vzdálenost na zadním kole a vítězi koupí brambůrky (toho jsem byl i svědkem),
- jeho rodiče po válce koupili byt v Košířích za 5 kilo sádla, které jeho otec nafasoval na vojně, protože na něj byl major hodný.
Za dnešek jsem ušel 31 km. Nic moc, ale s tou nohou je to zázrak a navíc včera jsem si nachodil kilometry do zásoby.
Už asi nikam nepůjdu a ubytuji se pod lipami vedle kostela: http://maps.google.com/?q=49.738839,14.067114

Spalo se celkem dobře. Jenom asi ve 4 ráno, každopádně byla ještě tma, začali pracovat v místním JZD. Ten kravál vzbudil i mě, a to už je co říct.
Pak jsem zase usnul a vzbudil se v půl šesté. Zvon na kostele nade mnou odbíjí každou čtvrthodinu, tak mám přehled. Chtěl jsem rovnou vstát s tím, že se jen ve spacáku ještě pořádně vzbudím a rozkoukám. Ale místo toho jsem na půl hodiny usnul. A takhle se to opakovalo až do 7.
Teď už konečně vyrážím, snídat budu za pochodu tatranku.

Cesta do Příbrami docela šla. Nohu jsem cítil, ale když se nechá odpočinout, namaže se a jdu opatrně, tak to docela ujde. Většina cesty lesem a kus před Příbramí po silnici. V Příbrami jsem měl trochu problém najít centrum, ale povedlo se. I díky tomu, že těch center je tu asi víc.
Do kostela sv. Jakuba jsem přišel zrovna když končila mše. Babička, která vycházela ven se mě najednou zeptala: “Vy jste ten, co jde do Compostely, jak se o něm teď vevnitř mluvilo?”
Musel jsem ji zklamat, že jdu jen do Benátek :-D
A když za mnou ministrant zamykal kostel, ač se se mnou nedal do řeči, popřál mi šťastnou cestu. A to se teď stává stále časteji. Asi konečně vypadám tak opotřebovaně, že už mě netipují na trampa nebo člověka jdoucího na vlak na festival.
Pak jsem v Příbrami přešel k dalšímu centru - ke kostelu sv. Vojtěcha, který je zamčený, a sedl si do pizzerie. Podle kvality pizzy usuzují, že do Itálie je ještě dlouhá cesta… Oběd jsem zakončil pohárem a “domácím” ledovým čajem. Taky jsem dobil všechny baterie a vyrážím dál.
Prý mě odpoledne čeká vedro nebo bouřky. Těžko vybírat, co bych si měl přát.

PS: Včera jsem zapomněl zmínit, že jsem jsem překonal hřeben Brd! Generálka na Šumavu, která bude generálkou na Alpy.

V Příbrami mají velmi trefnou směrovku až na Pražský hrad - viz foto.
Z Příbrami do Březnice jsem poprvé trochu zabloudil, ale vracet jsem se naštěstí nemusel. Zpočátku to neubíhalo, ale pak jsem našel zkratku a mnoho kilometrů jsem letěl.
Všechny bouřky mě zatím minuly, ale foukal příjemný chladivý vítr, takže se to slunce dalo snést.
Až když jsem se blížil k Březnici, začal se kotník zase významně ozývat. Dokulhal jsem na náměstí, podíval se do jezuitského kostela (vyzdobená prostorná stodola) a zašel si odpočinout do hospody. V první zahulené mi už ve dveřích řekli, že vaří jen do dvou hodin. Tak jsem se alespoň hydratoval, k čemuž mi byla bez mého přání zapnuta televize (byl jsem jediným hostem), na kterou jsem neviděl a které kvůli špatnému signálu vypadával zvuk.
Takže jsem zaplatil a přesunul se kus dál do pizzerie. Také zahuleno, obsluha hrozná, pizza jakbysmet. To, že jsem zase jediným hostem už není ani zajímavé…
Březnice asi bývalo docela pěkné městečko s obrovským kostelem, klášterem, zámkem, krásným náměstím, ale teď už tu chcípl pes…
Teď se budu muset odhodlat, zvednout se a odkulhat ještě asi 3-5 km za město, abych mohl být s dnešní kilometráží spokojen.

Kupodivu se k večeru pochodovalo dobře. Kotník si odpočinul, vzduch zchladl a slunce vytvořilo na krajině malebné dlouhé stíny, které jí dodaly hloubku.
Překročil jsem konečně po 4 dnech hranici krajů (když nepočítám Prahu), vstoupil do Jihočeského kraje a rozbalil stan ( http://maps.google.com/?q=49.510742,13.961031 ). Už to vypadalo, že nebudu mít kde spát. Všude pole nebo zarostlý les. Až najednou kousek za nějakou rozbořeninou, kde by mi nebylo příjemné spát, jsem našel travnatý vjezd na pole. Tráva vysoká, a protože nejsem zvědavý celou noc na breberky a klíšťata, postavil jsem stan. Jen moskytiéru - pršet by prý nemělo.
Jinak dnes jsem zaznamenal změnu krajiny. Z brdských a českokrasových kopců a lesů už jsem se dostal do krajiny “jihočeských” kopečků, kterých je milion a všechny jsou stejné. Což je na jednu stranu krásné, ale na druhou stranu si na to jako kluk z Českého ráje, kde každý vrch je individualita, nemůžu zvyknout.

Děkuji všem za zprávy, dělají mi radost :-)

Večer ležím, pomalu usínám a najednou nad moskytiérou padá hvězda. A za chvíli druhá. Jenže byly nějaké divné. Zelené, padaly pomalu a vlastně to ani nevypadalo, že padají.
Byly to světlušky! Kolem stanu jich byla spousta! Bohužel, vyfotit se nedají.
Když jsem kvůli nim vylézal ze spacáku, zasekl se mi zip. A místo toho, abych ho uvolnil, tak jsem ho roztrhl. Mám dneska co zašívat.
Teď ráno mám krásný výhled ze stanu, ale nedá se nic dělat, musím se sbalit a vyrazit.

Od rána kotník bolí, ale povedlo se ho trochu rozchodit.
Foukal tak studený vítr, že jsem si musel vzít bundu. Ale to je mnohem lepší, mezi kdyby bylo vedro.
V Myšticích jsem šel kolem Panny Marie Lurdské, která podle popisku leží přímo na solné stezce ze Solnohradu do Prahy - což je super!
V Sedlicích jsem dal oběd a jdu dál. Chtělo by to, dostat se dnes za Strakonice.

Po obědě jsem si na cestu koupil točenou jahodovou zmrzlinu a vyrazil. Prvních pár km v pohodě, pak na uříznutí nohy.
V Radomyšli - vesnici roku XYZ - jsem si sedl k nedávno opravenému kostelu a pustil se do údržby levé nohy. Začal jsem si šlapat prostředníčkem na prsteníček, takže jsem oba prsty zabalil do náplasti (ne že by to pak pomohlo :-D ), kotník jsem na půl hodiny zbavil stahující ponožky a pořádně zase namazal. Další začátek byl sice zase těžký, ale nakonec celkem OK. Chytil jsem tempo a nezdržoval se ani tragickým turistickým značením - šel jsem intuitivně.
A za poslechu Strakonického dudáka ve sluchátkách jsem došel do Strakonic. Zvrchu to vypadá na fakt ohromně krásné město :-D (viz foto).
Teď ho zběžně prozkoumám zevnitř a zmizím za město hledat si místo na spaní.

Docela s ním byla Švanda, s dudákem!

Ve městě jsem si nakoupil sladké svačiny na další dny a zašel na kebab. Před kebabem jsem potkal dva mladé kluky, tak jsem se jich zeptal, jaký je, abych se nenapálil. Poměrně nadšeně a přesvědčivě tvrdili, že dobrý.
…později jsem pochopil, že kluci asi nikdy neopustili Strakonice… :-D
Při průchodu centrem už jsem se pomalu začal vysmívat, jak je to ošklivé město. Ale pak jsem dorazil k hradu. Ten Strakonicím zachraňuje čest! Neříkám, že je nádherný, ale určitě je zajímavý a cítím z něj historii.
Bohužel jsem se u něj nezdržel dlouho. Už jsem chtěl shodit batoh někde za městem a lehnout si.
Nakonec volím travnatý plácek u jezu na Otavě ( http://maps.google.com/?q=49.246348,13.900847 ). V noci tu asi bude zima, takže stavím celý stan (lépe izoluje) a teď si chladím nohy ve vodě.
Ráno se asi konečně i umeju. Začínám si smrdět. Ne že bych v posledních dvou dnech nepotkal dost rybníků, ale nevypadaly, že bych z nich vylezl čistší než bych do nich vlezl…

PS: Už včera po obědě jsem uviděl Šumavu. Vypadala velce. …ale teď vypadá ještě větší… :-D

Not bad… ale jako dítě v Bangladéši bych asi zemřel hlady, podle toho, jak to vypadá a jak dlouho mi to trvalo.

Ráno jsem trochu zaspal. Spalo se dobře. U toho jezu nebylo slyšet vlastního slova, ale když člověk usíná, ten hluk se ztrácí a když se probouzí, tak to taky neslyší hned, ale postupně to zesiluje.
Po probuzení jsem hodil věci na hráz, aby proschly, a sám se šel koupat. Ne že by to bylo ledové, ale nějak jsem se přestal těšit na ty Alpské potoky :-D Ovšem osvěžující to bylo, probudilo mě to, a je ze mně zase člověk! Hlavně z té neprůstřelné lesklé přilby na hlavě jsou zase vlasy.
Vyrazil jsem až před devátou, ale šlapalo se celkem dobře. To, že jsem netrefil zkratku a musel si dát procházku přes několik luk a jedno obilné pole, mě naštvalo jen málo. Víc mě naštvalo, že značená červená turistická byla pomalu horší než ta cesta přes louky a pole… Toho, koho napadlo vést turistickou uprostřed zarostlého neprůchodného úvozu a remízků a kreslit značku na každou druhou křižovatku, nemám rád!
Ale docela v klidu jsem dorazil do Volyně. Tady dávám oběd.