Aby se nám lépe spalo, a netlačili jsme se v třímístném stanu, lehl jsem si vedle něj. Komáří nelétají, takže pohoda. Hamaku nebylo široko daleko kde uvázat.
Jen co všichni usnuli a já odeslal včerejší příspěvek, komáří létat začali. A nebylo jich málo. Zprvu se mi dařilo být v těch asi 25°C z poloviny zakrytý mým teplým třísezóním péřovým spacákem a od zbytku těla komáry odhánět. Ale bylo jich čím dál více, takže jsem čím dál častěji sahal po zázračném udělátku proti štípáncům, které jsem nedávno prozřetelně zakoupil Pocestné. Vypadá to jako flashka, které se zapojí konektorem do mobilu, přiloží se na štípánec, ohřeje se, vydrží se to, a pak štípanec přestane svědit a otékat. Je to jako kdyby člověk o ten štípanec típnul cigaretu. Ale nezanechává jizvy a funguje to!
Pak jsem zničehonic byl poštípaný celý, z čehož jsem usoudil, že jsem asi na chvíli usnul a komáry neodháněl. V nouzi je člověk nejvynalézavější, takže jsem si za hlavu jako vyvýšený bod postavil cyklobrašnu a přes ni i přes sebe přehodil rozloženou hamaka a od komárů byl pokoj.
Asi v 7 na nás začalo pražit slunce, což v těchto vedrech znamená přirozené vstávání. Takže jsme se sbalili, Pocestná si udělala cviky na záda a vrátili jsme se pár set metrů do Hofkirchenu, kde Pocestná před utábořením se udělala průzkum a našla vedle kostela volně přístupný vyvoněný záchod a tedy i pitnou vodu.
U kostela jsme se tedy nasnidali ovesnou kaší, doplnili vodu, které máme obrovskou spotřebu a v 10 vyrazili na cestu.
Pohodovou cestou mezi poli především s kukuřicí a obilím jsme bez přestávky ujeli téměř 10 km do supermarketu ve vsi Winzer. Je to partnerská vesnice Velhartic jejíž podle Wikipedie jediným významným rodákem je vrchní lékař Wehrmachtu a příslušník NSDAP a SS v jedné osobě... Jo a na stěně školy mají sluneční hodiny o nichž jsem si myslel, že u dětí vzbudí větší zajem... Nakoupili jsme, nasvačili se a pokračovali krajinou probíhajích žní dál. K Mikulášovu nadšení jsme traktorů potkali nepočítaně! A zastavili jsme chvíli i u kombajnu.
Po zhruba 3 km začala morálka klesat. Madlenka proto dostala na výběr, jestli chce zastavit mezi poli a rovnou si dát oběd a spaní, nebo ujet ještě 2 km a obé provést na dětském hřišti. Vybrala si hřiště. Bez problémů jsme tam dorazili a objevili dětské i důchodcovské hřiště zasazené spolu s kneipovým chodníkem do ani ne tak lesoparku jako spíše do sadoparku.
Stín, voda k ochlazení a k tomu se ještě zatáhlo, takže skvělé místo k odpočinku.
Zde jsme také měli příležitost poslechnout si znovu Eurofighter. Ale tentokrát, narozdíl od včerejška, letěl ve 13 tisících metrech a překonal rychlost zvuku. Byla to hromová rána, jak kdyby ve městě vystřelili z obrovské houfnice. Pocestná je toho názoru, že by před tím měli spouštět sirénu, aby každý věděl, že se nemusí bát.
K obědu jsme měli pelmeně plněné kuřecím masem, protože Pocestnou nenapadlo pro nákupu zkontrolovat s čím jsou. Ale je to moje chyba, protože jsem to měl předpokládat a sám to zkontrolovat, když "umím" německy. Moje chyba.
Každopádně většina z nás se po dlouhé době dosyta najedla a ještě zbylo ke svačině.
Po odpoledním odpočinku využily děti kneipův chodník jako brouzdaliště, aby se ochladily, a vyrazili jsme do centra Niederaltaichu, kde je klášter založený už roku 741. Z pohledu našince je zajímavý především tím, že jeho statky sahaly až k Wachau nebo na Šumavu, kterou z velké části kolonizoval. Benediktíni tam založili 120 vesnic, včetně českých. Z tohoto kláštera byl dokonce založen klášter Břevnovský.
Kolem kláštera jsme se projeli a zastavili jsme na dalším slíbeném dětském hřišti, kterému vévodila krásná lípa s obvodem kmene asi 6 metrů. Ale vzhledem k pokročilému času, jsme se zdrželi jen chvilku, kterou děti stejně využily především k okusování nezralých jablek. A ještě jsme znovu doplnili vodu, tentokrát na veřejných volně dostupných toaletách přilehlých k hasičárně. Vychází to i s vařením na 6 litrů na půl až 3/4 dne.
Cestou dál se vlivem probihajicí rekonstrukce stezky střídala hluboká šotolina, po které to vůbec nejede, s dokonalým asfaltem. Setkali jsme se s tím už dříve, ale je to zajímavé i teď: Dunajská cyklostezka je tak vyznamná, že má stejně jako běžné silnice značené objížďky.
Po asi 10 km jsme dorazili do Deggendorfu. Ač se Deggendorf stal městem již roku 1370, stále si během těch 650 let nezměnil jméno. Možná, že právě kvůli tomu, že název již neodpovídá statusu tohoto sídla, má tolik přezdívek: Donaustadt, Tor zum Bayerischen Wald a Knödelstadt. Proč Knödlstadt? Protože knedlík kdysi zachránil město před vypleněním. Kdy? O tom se vedou spory. Buď za husitských válek nebo už 1266 za vlády Přemysla Otakara II. Tak či tak, knedlík město zachránil před obléhajícími Čechy.
Stalo se prý, že česká vojska narazila na dobře opevněné dolnobavorské město. Vojevůdci před přímou ztečí dali přednost tomu, že nechají obránce vyhladovět. Po týdnech vyčkávání se vydal na průzkum jeden z obléhatelů. K jeho smůle, přesně v té chvíli, kdy nahlédl přes hradbu, aby zjistil, co udělal hlad s obránci, ho spatřila žena, která z posledních zbytků zásob připravila pro manžela knedlíky. Nezaváhala a jeden z nich po špehovi hodila. Trefila se a zasažený nešťastník spadl nazpátek do příkopu pod hradbami. Po návratu referoval, že obyvatelé Deggendorfu mají ještě tolik jídla, že si mohou dovolit jím házet. Nato vojska odtáhla. (Pozor na slovosled a velká písmena! "Nato vojska odtáhla", nikoliv "Vojska NATO odtáhla".)
Město je na tuto historku velmi pyšné. Dokonce je podle ní uzpůsoben semafor na přechodu pro chodce. Na červenou žena knedlík drží v ruce, na zelenou se napřahuje.
Ve městě jsme navštívili knihobudku, která bohužel příliš dětské literatury nenabízela, zbytek krásného historického města jsme si prohlédli jen z průjezdu. Museli jsme se totiž začít připravovat na přicházející bouřku.
Ale před dalším nástupem do vozíku stihl Mikuláš u knibudky na chodníku ještě sjet celou řadu svých sokolských prostocviků včetně svíčky nebo běhání po všech čtyřech.
Sjeli jsme do parku k Dunaji, který je plný hřišť, kiosků, grilovacíxh míst apod. Je to park na úrovni mnohem větších měst jako Vídeň nebo Praha. Nicméně my po krátké návštěvě hřiště s vkusnými vysokými prolézacími "hrady", během které Pocestná opět vyrazila na průzkum, popojeli na louku za park a kvapně postavili stan. Před Deggendorfem se bouřka rozestoupila a město obešla z obou stran a my ve stanu přečkali jen půl hodinový mírný déšť. Teď přes nás přechází druhá vlna mírného deště. Nic hrozného, ale na to, abychom se tlačili v třímístném zaprděném přehřátém stanu tato intenzita deště bohatě stačí...

Hluk silnice byl možná trochu rušivý, ale když je člověk unavenej, tak prostě usne. A kdo unavený není, ten si spát ani nezaslouží... Zároveň má tu výhodu, že ráno člověk neslyší budík, který si zapomněl vypnout.
Bál jsem se, že ráno budu netrpělivý, nervózní a podrážděný, že všichni vyspávají, zatímco bychom měli vyrazit co nejdřív, než bude vedro. Ale umím se sebeovládat! Takže jsem to potlačil tak dobře, že jsem vstával v 9 hodin po tom, co mě Pocestná s Madlenkou přišly k hamace vzbudit. Mikuláš ten vyspával do půl desáté a vzbudilo ho až podávání snídaně.
K té byla domácí bábovka a Linecký koláč z lineckého nádraží.
Pokud by snad měl někdo z nás po noci rozlámaná záda, nevadilo by to. Hned jak jsme vyrazili, tak nám je dokonale vyhřálo slunce.
4 km do první krátké pauzy s ochlazením nohou v Dunaji, další 4 km ke krátké pauze na bonbón. Po 2 km zastávka na krátké koupání v Dunaji a rošťačení v kukuřici - každý dle své volby.
Na 16. km jsme dorazili do Windorfu. Dříve především loďařská ves. Dnes známá především posměšnou legendou. Jednoho dne prý jeden mladý muž v městečku rozšířil zvěst, že na stromě u Hacklstorfu sedí strašlivá nestvůra. Domníval se, že spatřil medvěda. Obyvatelé Windorfu se vyzbrojili cepy a kosami a vydali se obludu zabít. Když se však přiblížili, zjistili, že domnělý medvěd není nikdo jiný než kapucínský mnich, který si na stromě četl svůj breviář a přitom uzobával třešně. Zahanbení windorfští „lovci medvědů“ se vrátili domů a od té doby museli snášet posměch obyvatel okolních obcí. Taková bavorská Přelouč, je to vlastně.
V městečku měla být dvě hřiště. Bohužel jedno bylo soukromé a jedno celé na slunci. Dali jsme tedy přednost stínu lip a stolu s lavicemi, abychom uvařili oběd a na toaletách přilehlého městského úřadu doplnili vodu.
Polévku snědly děti samy a o těstoviny se s rodiči trochu rozdělily... A to jsme začali na vaření místo ešusu vozit hrnec!
Na odpolední spánek jsme se přesunuli 300 metrů na nábřežní promenádu, kde jsme ve stínu natáhli hamaku pro Madlenka, Mikuláš si důrazně prosadil, že bude ležet na trávě vedle cyklostezky, Pocestná si lehla na karimatku a já dal zavděk lavičce.
Rodiče usnuli, děti nikoliv. Jak jinak...
Dál se ukázalo, že hřiště jsou zbytečná instituce. Děti si hodinu vyhrají jen s hamakou a nafukovacím míčem.
Když jsme vyrazili dál, Mikuláš po 2 kilometrech usnul, ale Madlenka teda statečně šlapala. Kvůli spánku přišel Mikuláš o sportovní letiště Vilshofen, které leží na břehu Dunaje a museli jsme ho objíždět. Napřímo jsme viděli přistávat několik letadel včetně OK-APP. Ale více nás letiště zaujalo, když jsme byli ještě ve Windorfu, protože nad námi krásně zařval a proletěl Eurofighter po nízkém průletu nad letištěm, když zrovna odvaloval na nový kurz.
Vedle letiště jsme se rozdělili na dvě skupiny. Skupina já a děti sjela pod most do stínu a skupina Pocestná, sloužící jako rychlá spojka, vyrazila přes most do Vilshofenu an der Donau, kde měla za úkol dojet k knihobudce a vyměnit knihy. Odevzdat německé knihy z loňska a vybrat nějaké nové. Naneštěstí to, co bylo v mapě vedeno jako knihobudka, byl ve skutečnosti automat na vracení knih do knihovny... Vilshofen je nazýván die kleine Dreiflüssestadt. Die Grosse je pak pochopitelně Pasov. Pro Čechy je město důležité, nebo přinejmenším zajímavé tím, že odtud pocházel první sládek Měšťanského pivovaru Plzeň Josef Groll. Ten, který uvařil (de facto omylem) první originální Plzeň, tak jak ji dnes známe.
Po návratu rychlé spojky na náš břeh jsme se na molu vedle mostu ještě vykoupali. Jen co jsme se svlékli a hupsli do vody, přišly dvě dorostenky s vesly, že budou veslovat. Během toho, co se vrátily pro loď, jsme rychle vyskočili u vody, oblékli se a odjeli, abychom nebyli obviněni z pobuřování.
Po krátké chvíli jsme dojeli k obdobnému modelu sluneční soustavy, jakou mají v Pasově. Jsem rád, že jsme se včera při pěší procházce u Marsu otočili. Jupiter už je tak daleko, že i na kolech jsme váhali, jestli stezka za Marsem neskončila. Až se bude konat dobývání Jupiteru, se mnou nepočítejte. Takhle dlouhý střeky nejsou nic pro mě.
Probudivší se Mikuláš začal reptat, že ve vozíku je vedro. Takže jsme u Neptunu zastavili, aby se mohl smočit. Pak jsme pohodovou jízdou pokračovali do městečka Hofkirchen, kde jsme našli dnešní první slíbené hřiště. Děti hned oběhly všechny atrakce. Mikuláš je rád, že mu vždy při zastávce Madlenka vymyslí program. Ve vozíku mu Madlenka očividně chybí a zatím si tam sám zábavu příliš nenašel, i když výbavu vezeme stejnou jako dříve.
Po večeři na hřišti jsme naposledy sedli na kola, vyjeli za město a na prvním vhodném místě se utábořili. Dnes tachometrových 29 km, což při 32°C a plánované denní normě 23 km není vůbec špatné. Je půl desáté a děti stále nespí...

Taktika pro přestup zafungovala! Z Prahy jsme dorazili s 15 minutovým zpožděním, pak jsme se postupným nakládáním výtahu přesunuli do útrob nádraží, kde jsme dokoupili zbývající zásoby, dali si svačinu, našli toaletu a rázem nám z přestupových 2 hodin zbývala půlhodina. Tak jsme vyrazili na nástupiště, kde vlak už stál. Před námi čekal jen pár s historickým dvoukolem, ale k nastupování se neměli. My ano! Naložili jsme v klidu kola jako první a těšili se pohledy na postupně se trousící další a další cyklisty. Teda cyklisty... Především elektrikáře... Při odjezdu byl cyklooddíl tak akorát zaplněn.
Ve vlaku z Prahy byl řazen bistro vůz. Tak občerstvení tam je, to jo, ale jinak kultura železničního cestování v těchto nových vagónech, které postupně nahrazují jídelní vozy, trpí... Žádný obsluha, sezení v běžných vlakových sedačkách, celkem 11 míst... Nová doba na kolejích mě netěší.
O to více mě potěšil Regional Express ÖBB z Lince do Pasova. Žádná klimatizace, všechna okénka stažena, skrz záchodovou mísu je vidět do kolejiště. Tady je svět ještě v pořádku!
Rozkvět Pasova umožnila jeho ideální obchodní poloha na soutoku Dunaje, Innu a Kamenice a zároveň leží na Zlaté stezce. V tomto městě se všechny tři větve Zlaté stezky - hlavní středověké obchodní tepny mezi Čechy a Podunajím - sbíhají. Na obchodu tedy Pasov vyrostl. Významné poškození požáry ve druhé polovině 17. století umožnilo městu získat současný barokní ráz. Dunaj - veletok, řekli bychom si, ale tady hraje prim Inn. Je mohutnější než Dunaj a odvodňuje větší území. Podle pravidel hydrologie by tedy měl celý spodní tok Dunaje nést název Inn. Ale... Buď se spodní část toku pojmenovala před kodifikací pravidel, nebo byla lobby Dunaje mocná asi stejně jako lobby Labe,...
Pachatel se vrací na místo činu. Pasov jsem před lety procházel cestou do Benátek, ale pamatuji si z něj jen, že před ním jsem nemohl najít dobré spaní, drahou snídani v kavárně a kampus podél Innu. Ale podle zápisků se mi město líbilo! (http://pocestny.eu/index.php?co=zapisnik&vylet=benatky&limit=inf#eca455)
V Pasově jsme se střídavě na kole a střídavě vedouce kola v pěších zónách přesunuli skrz historické centrum k soutoku. Tam dostaly děti vzdělávací výklad o rozdílných barvách vody v obou tocích, k čemu je kotva, a protože po nábřeží vede i stezka v měřítku zmenšeného modelu sluneční soustavy tak i o velikostech Slunce, jeho planet a vzdálenostech mezi nimi.
A pak už jsme konečně nastoupili na cyklostezku a opustili město. Nechci to zakřiknout, ale Madlenka na kole zatím ukázková!
Ukousli jsme prvních 5 km a rozbili tábor. Je to sice blízko hlučné silnice, ale dalších několik kilometrů lepší místo nejspíš nebude, tak abychom to dnes nepřehnali.

Teprve při plánování cesty člověk zjistí, že ne všude fungují železnice tak hladce, jak jsme zvyklí doma. Tradiční nadávání na ČD je nefér.
Skutečnou zkouškou trpělivosti byly rakouské ÖBB. Největší oříšek celého plánování letošní expedice nebyla samotná trasa, ale prostá otázka: jak se dostat z Pasova do Lince, abychom na cestě zpátky přestoupili na vlak do Prahy?
Na webu ÖBB jsem poctivě vybral počet cestujících, kol i tarif. Nejvýhodnější varianta byla shodou okolností vždy i s rezervací míst pro kola. Proklikal jsem celý nákup, zadal platební údaje, zaplatil... a až po zaplacení vyskočila hláška, že ve vlaku už není pro kola dostatek kapacity. Částku za nákup nám prý vrátí zpět na kartu. Takže znovu. A znovu. A znovu. Takhle jsem musel projít celý proces u každého vhodného spoje – zhruba čtyř denně, několik dní po sobě. A protože jsme potřebovali navazovat na vlak do Prahy, pokaždé jsem ještě ověřoval dostupnost míst u Českých drah. Jenže každé takové ověření znamená další poptávku v rezervačním systému, takže člověk jen bezmocně sleduje, jak si postupně sám zvyšuje cenu jízdenek.
Ani záložní plány nevypadaly růžově. Lodí by to sice šlo, jenže jediný volný termín byl až na konci července a cena byla úplně mimo realitu. Půjčit si auto na jednodenní cestu z Pasova do Prahy? Přibližně dvacet tisíc korun za obyčejný osobák, dodávku pro čtyři lidi, tři kola a vozík nikdo nenabízel. Autobusy z Pasova kola převážejí vůbec.
Nakonec jsem udělal něco, co mě mělo napadnout mnohem dřív – otočil jsem celý problém. Místo cesty z Pasova do Lince jsem začal hledat vlak z Lince do Pasova. A najednou to šlo. Jízdenka byla skoro o polovinu levnější. Jedinou nevýhodou bylo, že nešlo rezervovat místa pro kola. Podle webu vagonweb.cz ale souprava nabízí velký oddíl pro přepravu kol, takže místa by mělo být dost. A protože budeme mít v Linci na přestup několik hodin a vlak tam bude svou cestu teprve začínat, máme jednoduchou strategii – být s koly a vozíky na nástupišti mezi prvními a svá místa si prostě vystát.
A tak nás letos čeká několik premiér. Kvůli problémům s vlaky poprvé během našich cyklovýletů pojedeme proti proudu. Pokud mapa nekecá, za celý týden nastoupáme pouhých devadesát výškových metrů. To zní jako kompromis, se kterým se dá velmi dobře žít.
Další premiérou je, že ve vozíku se poveze jen Mikuláš. Madlenka pojede už na kole!
A zároveň jsme nákladní vozík, jemuž Mikuláš říká Jídelní vůz a který jsme vezli loni, nechali doma a vyměnujeme ho za nové nepromokavé brašny. Co se do brašen nevešlo, to vezeme ve vozíku na bývalém Madlenčině místě.