Teprve při plánování cesty člověk zjistí, že ne všude fungují železnice tak hladce, jak jsme zvyklí doma. Tradiční nadávání na ČD je nefér.
Skutečnou zkouškou trpělivosti byly rakouské ÖBB. Největší oříšek celého plánování letošní expedice nebyla samotná trasa, ale prostá otázka: jak se dostat z Pasova do Lince, abychom na cestě zpátky přestoupili na vlak do Prahy?
Na webu ÖBB jsem poctivě vybral počet cestujících, kol i tarif. Nejvýhodnější varianta byla shodou okolností vždy i s rezervací míst pro kola. Proklikal jsem celý nákup, zadal platební údaje, zaplatil... a až po zaplacení vyskočila hláška, že ve vlaku už není pro kola dostatek kapacity. Částku za nákup nám prý vrátí zpět na kartu. Takže znovu. A znovu. A znovu. Takhle jsem musel projít celý proces u každého vhodného spoje – zhruba čtyř denně, několik dní po sobě. A protože jsme potřebovali navazovat na vlak do Prahy, pokaždé jsem ještě ověřoval dostupnost míst u Českých drah. Jenže každé takové ověření znamená další poptávku v rezervačním systému, takže člověk jen bezmocně sleduje, jak si postupně sám zvyšuje cenu jízdenek.
Ani záložní plány nevypadaly růžově. Lodí by to sice šlo, jenže jediný volný termín byl až na konci července a cena byla úplně mimo realitu. Půjčit si auto na jednodenní cestu z Pasova do Prahy? Přibližně dvacet tisíc korun za obyčejný osobák, dodávku pro čtyři lidi, tři kola a vozík nikdo nenabízel. Autobusy z Pasova kola převážejí vůbec.
Nakonec jsem udělal něco, co mě mělo napadnout mnohem dřív – otočil jsem celý problém. Místo cesty z Pasova do Lince jsem začal hledat vlak z Lince do Pasova. A najednou to šlo. Jízdenka byla skoro o polovinu levnější. Jedinou nevýhodou bylo, že nešlo rezervovat místa pro kola. Podle webu vagonweb.cz ale souprava nabízí velký oddíl pro přepravu kol, takže místa by mělo být dost. A protože budeme mít v Linci na přestup několik hodin a vlak tam bude svou cestu teprve začínat, máme jednoduchou strategii – být s koly a vozíky na nástupišti mezi prvními a svá místa si prostě vystát.
A tak nás letos čeká několik premiér. Kvůli problémům s vlaky poprvé během našich cyklovýletů pojedeme proti proudu. Pokud mapa nekecá, za celý týden nastoupáme pouhých devadesát výškových metrů. To zní jako kompromis, se kterým se dá velmi dobře žít.
Další premiérou je, že ve vozíku se poveze jen Mikuláš. Madlenka pojede už na kole!
A zároveň jsme nákladní vozík, jemuž Mikuláš říká Jídelní vůz a který jsme vezli loni, nechali doma a vyměnujeme ho za nové nepromokavé brašny. Co se do brašen nevešlo, to vezeme ve vozíku na bývalém Madlenčině místě.